Spalo se nám tak pěkně, že jsme se vzbudili asi až v deset hodin. Provinile jsme se šli podívat za pracujícíma. 

Strejda makal už asi dvě hodiny, ono taky bylo dost práce před náma, že jo. 

Včera chlapci pokosili kosou část super zarostlýho políčka, aby ho vůbec mohli zorat, dneska pokračovali a bylo potřeba nejdřív spravit rozpadlej plot. Jinak se jim na pole dostanou krávy a sežerou všechny brambory. 

Levan nás ale hned zahnal ke stolu a dali jsme si nejdřív společně snídani, identickou s včerejší večeří. Potom nás přesvědčoval, že nemůžem vyrazit do Omala aniž bychom neviděli staré Diklo – ruiny na dohled od domku.

Nechali jsme teda strejdu makat a s Levanem jsme se vydali do starého Dikla. Šel s náma, protože cesta vedla kolem „salaše“ s ovcema a to taky znamenalo kolem přísnýho psa, co je hlídal. Z kopečku byl parádní výhled do všech stran a řeku dole, která tvoří přirozenou hranici mezi Gruzií a Čečenskem. Při pohledu na strmý kopce a uprostřed ničeho postavený baráčky nepřestávám nikdy žasnout nad tím, co tenkrát vedlo lidi tak daleko a hluboko do hor, že se usadili na tak nedostupném a od civilizace vzdáleném místě, kde obzvlášť v zimě musí mít sakra těžkej život. 

Když jsme si vyfotili tu krásu všude okolo, vydali jsme se kolem bačů zpět k našemu dosavadnímu domovu do Dikla. Díky Levanovi jsme se zastavili u ovčího „výběhu“, zrovna ve chvíli kdy probíhalo dojení. Každý z bačů má na starosti minimálně padesát ovcí a každé jaro je vyhání zespodu z města do hor, což trvá tři dny celkem. Pak tu žijí v hodně primitivním dřevěném přístřešku přes letní „sezónu“, vyrábějí sýr z nadojenýho mlíka (z mlíka sítkem vyndavají nadojený ovčí bobky a sýr skladujou v obřích pytlích – jak na mouku) a na zimu zase shání ovce dolů. Je to teda pěkná fuška. Mohli jsme ochutnat jejich typický jídlo. A světe div se, je to vlastně náš houskovej knedlík. Těsto uvařený ve vodě z mouky má ale jinej tvar, vypadá to jako jeden velkej korálek – taková koule uvnitř s dírou na vyndavání z hrnce. To si mažou máslem a zapíjejí vodkou. 

Když jsme se vrátili, Levanův strejda si zrovna dával pauzu, protože začínalo pršet. Společně jsme tedy všichni poobědvali a chlapi nás přesvědčili že už není dost času na cestu do Omala, která trvá pěšky pět hodin a taky že není dneska dobrý počasí na turistiku. Ani jim ti nedalo moc práce a my se rozhodli ještě zůstat  jednu noc, pomoct jim s bramborovou prací a zítra se s nima do Omala svézt. 

Jakmile se déšť umoudřil a vyjasnilo se, Jiřin pomohl s opravou plotu, já jsem vidlema odhazovala posekanou trávu. Potom co přišla řada na traktůrek a zoráni políčka jsme už byli prd platný a šli se projít na protější kopec, kde má být pěkný výhled na vesnici. 

Ze začátku jsme šli po pěkný široký lesní cestě, hned záhy se ale stáčela špatným směrem a tak jsme z ní sešli a začali šplhat zase jako dva Glumové po hřebeni. 

Kvůli mojí závrati jsem k Jiřího nemilosti nevylezla až nahoru a spokojila se s výhledem mezi borovicema.

Když jsme se vrátili za pracantama, měli už políčko skoro dooraný a připravený na zítřejší sázení brambor.

Další den 2.7. a trek po okolí

Další den jsme se vzbudili relativně brzy a strejda se už oháněl motykou a dělal brázdy. Každej jsme se proto chopili kýble a po vzoru Levana jsme osazovali řádek po řádku bramborama. Šlo nám to docela od ruky, takže jsme měli rychle hotovo a když chlapci zavřeli řádky hlínou, dali jsme si brunch a začali se balit na cestu k domovu – my na cestu do Omala. Strejda zaúkoloval Levana, aby nám nalil plnou láhev čači, kdyby nám při kempování byla zima, nabalili nám plno rajčat, zbytek sýrů, vajíčka na tvrdo… Ještě jsme je museli přesvědčovat, že takový množství okurek nemůžeme nikdy sníst, naštěstí si dali říct. 

Ve chvíli kdy měli všecko sbaleno, naložili jsme traktůrek a naskákali do auta. Připadalo nám jako kdyby jsme se vraceli z rodinnýho víkendu na chalupě. Zpátky do reality jsme se ale vrátili hned záhy, ve chvíli, kdy strejda zastavil auto na mostě a Levan vyskočil, vzal z korby pytel odpadků a hodil ho do řeky. Nedokázali jsme potlačit zklamaný nesouhlasný výkřik, ale oni se jen smáli a argumentovali tím, že řeka stejně teče do Ruska:-(. Z toho nám bylo smutno, ale holt bylo příliš pozdě na záchranu situace.

V nedalekém Omalu, které se dělí na starší část, spodní a novější vrchní část plnou guest housů nas dovezli až nahoru, takže jsme se nemuseli škrábat do kopce. Tady jsme si udělali poslední selfie a zamávali autu mizícímu na prašné cestě do údolí.

V Omalu jsme se posilnili pivem a prohlídli si obranné věže na kopečku (později jsme se od jedné Češky dozvěděli, že jedna z nich sloužila pro porody a ženský který zmákly porod na tak děsivým místě tam navíc zůstaly ještě 14 dní poté). Protože byly teprve tři hodiny a do další vesnice, Dartla to bylo jen 5 hodin cesty, rozhodli jsme se tam dorazit ještě dnes. 

Většina cesty vede po jediné silnici, cestou jsme ale potkali jen partu koňáku, čtyři německý turisty a auta jen v protějším směru. Oproti předpokladu jsme dorazili do vesničky už kolem sedmé a opět jsme si dopřáli pivo. Děda v “kavárně” nám říkal, jak jsou čeští turisti charašo, ale ve chvíli, kdyz jsme si řekli o plechovku piva bylo na cedulce s cenou 4 Lari. O deset minut později, když jsme šli platit se najednou cedulka změnila nááhodou na 5 Lari. Tomu říkám vysokohorská přirážka… V pidi vesničce jsme si prohlídli veškerý zajímavosti, jakožto totálně ožralýho dědu, kterýho museli “nasadit” na jeho koně a byl rád že se drží a kobyla ho veze domů do kopců, rozpadlej kostel, ke kterýmu se nesmějí přibližovat ženský a místo s dvanácti soudními kameny, kde se dřív rozhodovaly důležitý případy.

Ještě než padla tma jsme rozbili náš základní tábor na kopečku před vesnicí, na takovym “poloostrově” odděleným ze dvou stran řekou s epickým výhledem na vesničku.

Hned vedle bylo ohniště, takže jsme si uvařili v ešusu večeři a rozdělali ohýnek. Měli jsme štěstí jelikož bylo krásně jasno, takže jsme měli skvělou možnost pozorovat hvězdy. 

Kam se hrabe televize, ten večer byla jedna vedle druhý a viděli jsme i mléčnou dráhu. Dokonalá smradlavá romantika. V noci jsme se trochu budili zimou, ale hned ráno nám opět žlutá hicující koule dala jasně najevo, že se ještě nějakou tu chvíli potit budeme.