Dneska jsme si dali líný rozjezd. Uvařili jsme si vajíčka k snídani, zavolali si s kolouškama do Kanady a zhruba v čase oběda jsme se rozloučili s další paní Mananou.

• Cesta na stop tentokrát nebyla dlouhá, hlavní máme za rohem – hned nám taky zastavil děda Rusák, kterej nás popovezl alespoň k nedaleké benzínce, kde zahajujeme další stopovací štaci.
• Světě div se, než nám zastaví dva dědové se zlatejma zubama v Ladě, z projíždějícího taxíku na nás hubenou ručičkou mává paní Lali z Chateau Napareuli. Divoce máváme a pozdrav opětujemě.

S dedouškama jsme se sunuli rychlostí plže, pravým kolem napůl v pangejtu, aby nás mohli předjíždět rychlejší mašiny, ale to nám vůbec nevadilo. Jeli jsme a to je hlavní. Jiří se pak snažil dědům vysvětlit jak cvaknout selfie, ale nakonec ho zvládnul pořídit sám. 

• Po zhruba dvaceti kilometrech jsme změnili auto a svezli se s mamkou a její patnáctiletou dcerou, která asi bude něco jako místní Hermiona. Perfektní angličtinou nám vyprávěla o všech místních pamětihodnostech, byla nadšená že si povídá anglicky, líčila nam detaily o místním vínu – až jsme měli pocit, že každej den vyžahne aspoň skleničku a já jsem se svojí výslovností ala Miloš Zeman propadala hlouběji a hlouběji do sedačky. Holky nás odvezly přímo před sklípek – muzeum, který jsme si vybrali jako kulturní zážitek dnešního dne. 

Jednalo se o Numisi cellar museum ve vesničce Velistsikhe. Tady jsme dostali výklad o výrobě vína i čači, ukázali nám jejich kvevri – nádoby pod zemí, kde se “naturálné” víno vyrábí a viděli jsme i sklípek. Zajímavější část nastala ve vedlejší místnosti, kdy přišlo na ochutnávku. Za 10 Lari jsme dostali ochutnat bílé a červené víno, čaču, koňak. Přitom jsme u vedlejšího stolu pozorovali jak se jedna Američanka s obchodním talentem vytrvale snaží dohodnout s místním šèfíkem dovoz z jejich vinařství za velkou louži.

Když jsme koštovali místní víno (a že bylo znát, že se nejedná o žádnej patok podobnej octu, jakej jsme už několikrát ochutnali u místních) najednou se objevil náš starý známý – Nodo, kluk který nas svezl se svojí rodinou z okraje Telavi do Chateau Napareuli. Hned si k nám přisedl a vysvětlil, že se jedná o jeho první práci a zrovna tu je první den. Chudák vypadal trochu vyjeveně. Ve chvíli, kdz Nodo prekladal Američance s obchodním duchem a velkýmu šéfikovi se k nám přitočil náš průvodce z “muzea” a cmrndul nám na tajňáka z lahve, kterou přikázal otevřít šéfik pro obchodní účely. Panečku. To bylo úplně jiný kafe. Asi nejlepší víno mýho života. Potom si k nám Alika (průvodce po vinnym muzeu) na chvíli i přisedl a mohli jsme se chvilku bavit. Má ženu a malý dítě, vzpírá a ve vinařství je každej den. Není to ale všechno co dělá a aby se uživil, má dvě práce. Ještě chodí do fabriky kde se vyrábějí mražený jídla na noční směnu. Uf. 

Ovíněný jsme se rozloučili jak s Nodem tak Alikou a byli jsme zase chvíli rádi za to odkud pocházíme a jak se máme. 

Pokračujeme stopem do městečka Signagi

• Zastavuje nám David v Mercedesu
• Dál nás hodí kluk co veze nektarinky. Jak jsme ovíněný, Jiří při výzvě ať si vezmeme nějaký s sebou do batůžku upouští svůj telefon a rozbíjí (naštěstí) jen sklo (edit Jiří: telefon je v hajzlu, totálně prasklej)
• Posledním stopem jsou dva Němci s vlastním řidičem. Díky nim se zastavujeme ještě u nedalekého kláštera Bodbe st. Nino

V Signagi jsme se ubytovali v guest housu u milé rusky mluvící paní v pokoji, kterej vypadal jak obývák mojí prababičky a ve sprše netekla teplá. Nicméně dostali jsme ochutnávku domáciho vína (zase ocet), smradlavýho sýra kterej paní vlastnoručně vyrábí z mlíka co nadojí její manžel a melounu.

K našemu zděšení je Signagi naprosto turistický městečko s cenama vyššíma než v Tbilisi a jeho údajné kouzlo teda vůbec nepociťujeme. Naopak. Od prvních minut v nás spíš vzbuzuje odpor. Za mě osobně největší gruzínské zklamání.

Projdeme se kolem hradeb a koho nepotkáme – polskou rodinku, se kterou jsme popili v Chateau Napareuli. To je už třetí náhoda dnešního dne.

Když jsme do pěti minut narazili na páreček Němců, které jsme dnes stopli, nejsme už překvapení ani trošku. 

Otrava z turistickýho městečka a neschopnost najít normální místo, kde se najíst a to včetně předraženýho obchodu, kde není nic ke koupení začíná ostře zhoršovat atmosféru. V deset hodin bez večeře se ze mě stala už naprosto nesnesitelná saň, která by sežrala kohokoliv. Uchýlili jsme se tedy do nějaké víc než průměrné restaurace, něco pojedli a těšili se, ze zítra už pojedem pryč.