Podařilo se nám vstát v relativně rozumnou hodinu a protože Vahídek zrovna nemusel hned ráno nahánět dělníky, dali jsme si společně snídani. Po snídani jsme se sbalili a zamířili k němu do kanceláře, kde nám udělal podrobnou prezentaci o Iránu. Vytiskl nám mapičku, já jsem zapisovala všecky poznámky a on slíbil že obvolá všechny svoje známý po trase, aby se o nás pěkně postarali.  A že to myslí vážně zpečetil tím, že nám rovnou věnoval svoji platební kartu a SIMku. To absyme nebyli odkázaní jen na hotovost, protože v Iránu si jinak člověk neškrtne.

Do kanclu dorazila i Fatima a Ali, tak jsme se rozloučili, udělali si před naším odjezdem fotku a a když jsme se naposledy otočili na schodech, bylo nám fakt smutno a to i přesto, že pro nás byl někdy jejich  životní rytmus těžko pochopitelný

Dnešním cílem je totiž rozloučit se pěkně s Gruzií a dorazit do arménského hlavního města – Jerevanu. 

Nakoupili jsme si sváču a metrem, protože už bylo plno hodin, jsme se přesunuli na maršutkový autobusák, kde jsme se za 2 Lari/osoba svezli do městečka Marneuli s tím, že tam už spíš narazíme na někoho, kdo jede na hranice.

A taky že ano. Z maršutky jsme vystoupili v centru a jali jsme se dojít na dálnici směr hraniční přechod. Nepodařilo se nám, k našemu překvapení ani na “dálnici” dorazit. Zastavil nám totiž sám od sebe děda sympaťák co si vezl nějaký postřik na svoje políčko a vyhodil nás asi 20 kiláků před hranicema.

Tady jsme nečekali ani pět minut a povedl se nám docela husarský kousek. Zastavil nám totiž autobus. Nevěnovali jsme mu pozornost, tak nás na autobus “zaparkovaný” u krajnice museli upozonit kolem stojící čumilové. V prázdném výletním buse seděl vepředu jenom řidič a nějaký týpek asijského vzezření diskutující se šoférem plynulou ruštinou. Nám moc pozornosti nevěnovali, ale dovezli nás až před kukaň s pasovou kontrolou. 

Fronta na pasovou kontrolu byla na gruzínské straně asi na půl hodiny, na té arménské to byla rychlovka. Protože jsme neviděli žádný bankomat, řekli jsme si, že peníze (arménský dram, 100 dramů = 5 Kč) vybereme až v Jerevanu, kam jsme měli namířeno.

Naše stopovací štěstí jsme zkoušeli hned za závorou. Řidiči pořád jen rozhazovali rukama a to i když měli v autě ještě místo a tvářili se, že je to děsně ale děsně mrzí, ale nevezmou nás. Pokecali jsme si ale s jedním čičmundou co říkal, že nás klidně za hodinu sveze. Že teď čeká na kamaráda z Gruzie, s ním si na hranici pokecá (nechci vědět co to mělo ve skutečnosti znamenat) a potom nás hodí. Domluvili jsme se, že pokud nám do tý doby nikdo nezastaví, jeho nabídku využijeme. Nám ale zastavili… Dva kluci ve Ford náklaďáčku. Řidič se furt děsně chechtal a asi za pět kilometrů zastavil u obchodu na parkovišti, potkal se tu se svým zvláštně hubeným bráchou v nadupanym bavoráku, kterej jel potom celou cestu za náma a frčeli jsme zase dál. Kluci měli namířeno do Ijevanu a cestou dostali hlad. Co teď, prachy nemáme a oni nás lákají na jídlo. Při výstupu z auta jim tiše oznamujeme, že zatím nemáme arménský peníze. Smějou se a říkaj ať jdeme, že jsme jejich hosti a tak samozřejmě platěj dneska oni. Za chvíli už jsme do sebe cpali kebab v yufce, což je takovej tenkej chleba podobnej hodně tenký tortile a k tomu nuz – obdoba tureckýho ayranu (jogurtovej mírně slanej nápoj, dobrota). Po jídle jedeme dál a chlapci si s náma zajeli  až do Dilidžanu, kde nás vyhodili uprostřed města. Tady jsme poděkovali, udělali si fotku a odmítli týpka kterej nám nabízel svezení do Jerevanu v přepočtu asi za 150 Kč. Smějeme se že nepotřebujeme, i když čas už pokročil, věříme v naše stopovací schopnosti a děláme správně.

Ani ne za minutu nám totiž zastavilo první auto na zvednutí palce v něm seděl pořádnej řízek jménem Armen – to se nám dobře pamatovalo.

V jeho klasickym mercedesu z devadesátek nám vesele nabízí svezení až do Jerevanu. Cestou jsme zjistili že má tři děti, dělá někde ochranku (tomu se nedivim, vypadal jako správnej vyhazovač) a má rád český pivo. Cestou se zastavujeme u “benzínky” nabrat plyn do nádrže. Vtipný je, že všichni musej vylézt z auta ještě před zajetím do takovýho betonovýho boxíku a po zastavení vylejzá i řidič, palivo potom doplňuje obsluha. Během tohodle zevlování jsme měli možnost vidět story, kterou kdybysme natočili můžem rovnou poslat do krimi zpráv.

Kolem benzínky prosviští taxi auto, zajede do pole, přejede balvan jak hovado (pravděpodobně u toho zničí i auto) a za nim se řítí policajti. Šup, taky to zadupnou v poli a už běží za týpkem, kterej mezitím od volantu přeběhl před kapotu, otevřel jí a začal se v ní nímat. Policajti mu daj takovou menší kravatu a šoupnou ho ho policejního auta na sedadlo spolujezdce. Jeden muž zákona potom provinilce odveeze neznámo kam a druhej ohledá taxi auto, kam posléze usedne za volant a odveze ho. Konec story pro TV Prima.

Pan Armen nás bezpečně jeho merglem (poprvé si dovoluji klimbat, Giorgi z předního sedadla obstarává konverzaci a posloucháme šílený odrhovačky, ale na to už jsme zvyklí) doveze až na okraj Jerevanu. Tady se loučíme a ještě si bereme jeho číslo – kdyby něco.

Protáhli jsme si nohy po dlouhý cestě a vyrazili do protějšího krámu doplnit tekutiny a hlavně obstarat v bankomatu hotovost. Taky jsme k naší nelibosti zjistili, že do našeho ubytování je to dálka jako prase přes celý město. Jiří pochybuje o možnosti dopravit se tam stopem, já si ale myslím, že možný je uplně všechno a zkouším zvednout opět palec.

Téměř ihned nám zastavuje auto se sympaťákem (jméno jsem zapomněla) kterej nás svezl přímo až před naše ubytování. Cestou jsme si dobře rusky pokecali a on nás provezl ještě přes centrum, abysme zítra věděli co kde je a kam vyrazit. Normálně dělá taxikáře pro Yandex (online, něco jako uber, takže auto neměl označený), ale nám prostě jenom vytrhl trn z paty, nic nechtěl a bylo vidět že měl radost, že nám může pomoct.

Zatím nám Jerevan připadal jako přehlídka sovětský betonový architektury, ale říkáme si, že mu musíme dát šanci a jsme zvědaví na zítřek.