Ráno jsme předvedli o něco lepší vstávací výkon než předešlý den a kolem půl deváté už jsme se ládovali chlebem s medem, kterej nám dal Vahíd na cestu, chlebem s nedobrym ruskym taveňákem a zapíjeli to čajem. Následoval přesun do jiného hostelu – tenhle už nebyl volný a navíc nás s klikou docela naprudili, takže jsme se shodli že nebudeme podporovat jejich byznys. Na recepci nikdo nebyl, jen jsme proto odevzdali klíč a vyrazili k nedalekému Happy camper hostelu. A udělali jsme moc dobře. Byl o něco dražší než náš původní “klikař”, zato ho vedou hrozně sympatický Filipínky, vše je pěkně čisté a v ceně je i snídaně – určitě doporučujeme pokud by někdo hledal ubytování v Jerevanu za rozumný peníz (5520 AMD = 264 Kč).

Nechali jsme si tu v pokojíčku batohy a hned vyrazili na zastávku autobusu, abychom se dopravili na autobusák a odtud ke kláštěru Geghard.

Na zastávce sice žádná z místních bab nevěděla, která maršutka/bus jedou před prodejnu Mercedesů, ale nakonec nám poradily správně a my na poslední chvíli skočili do čísla 8.

Za pomoci dalších spolucestujících a řidiče jsme opravdu vystoupili na správném místě a našli správnej super starej autobus ve směru vesnice Garni. Čekání, než se zaplní cestujícím je trochu úmorné a hodiny ukazují v čas odjezdu už 11. Kolem poledne jsme se nicméně konečně ocitli ve vesnici Garni, slupli plněný čokoládový croissant sedíc na schodu před místním krámem. Hned potom si nás odchytnul lokální samozvaný taxikář a nabízel nám výhodné kombo.

Sveze nás ke Garni (dochozí vzdálenost cca 300 metrů) takovému starému jako kdyby antickému chrámu, potom ke Geghardu a zpět na Maršutku do Jerevanu. My si vyslechli jeho nabídku, včetně tajného tipu jak se dostat bezplatno na Garni a potom jsme stejně poděkovali a naznačili, že pojedeme stopem. Děda z nás nebyl uplně nadšenej, nehápal, že ho to necháváme vše vykládat a pak řekneme, že radší budeme stopovat, ale naštvanej nebyl. Když už i se ocitli v Garni (přímo ke Geghardovi maršutka nejede) jdeme se podívat na tenhle turistický skvost. U pokladny zjišťujeme, že tu mají dvojí vstupné. jedno pro lokály a druhé pro cizince (10. násobek). Odmítáme akceptovat tuhle zlodějinu a rezignovaně odcházíme. Cestou jsme si ale všimli cestičky vlevo a tak jsme si chtěli alespoň udělat fotku z dálky – vydáváme se proto z kopce dolů a dál po prašné cestě. Nakonec se ukazuje, že jsme našli dědovu tajnou zkratku, protože se zničehonic ocitáme přímo před chrámem, bez placení, přimíchaní do chumlu turistů. Tomu říkám dobrá rada.

Prohlídneme si chrám, trvá nám to tak pět minut a jdeme zase zpátky, stopovat směrem ke Geghardu. Na hlavní zase všichni kříží ruce nebo s nima rozhazujou, jakože nás nemůžou svézt, ale nakonec jsme slavili úspěch, když nás naložil policajt v uniformě (nebo něco na ten způsob) a dovezl k našemu překvapení přímo před klášter.

Všude byly davy turistů, což bylo něco pro nás – hlavně teda pro Jiřina a jeho sociální – rusko – turistickou fobii. Nejdřív jsme vylezli na vyhlídku proti klášteru, abychom se aklimatizovali a snědli přitom nektarinky, který jsme dostali darem ještě v Gruzii při stopu. No, Jiří se tvářil jako když vrhne, ale nakonec zvládnul sníst většinu dužiny tohodle ovoce. 

Následovala prohlídka kláštera, kterej je vytesnej částečně ve skále a mniši tu museli žít asi dost asketickým životem. Historie kláštera sahá až do 3. století a je zapsaný na seznamu UNSECO. Jako, je to moc pěkný místo, nicméně člověk by si to nejraději užil bez dalších turistů a plno zákoutí, které by byly zajímavé pro návštěvu je oploceno a nejde si je prohlídnout.

Od Geghardu jsme se jali stopovat zpět do Yerevanu s tím, že možná stihneme ještě odpoledne muzeum Arménský genocidy. Nicméně, znáte to, obzvlášť u nás – všechno nakonec bylo jinak. Zastavilo nám SUV a v něm takovej charismatickej týpek ve věku něco mezi tátou a dědou, vedle seděla na sedadle sličná mladá děvočka. 

Vypadal jako velkej šéfik. Ukázalo se, že žije napůl v Los Angeles a napůl tady v Jerevanu, kde natáčí nekonečnou telenovelu, je to herec. Taky se ukázalo, že to je velkej šéfik a nejen tak vypadá. Když zjistil, že máme času kolik chceme, byl nadšenej, protože měl dneska zrovna volnej den mezi natáčením a chtěl mít zábavu. Zastavil proto nejdřív u stánku s ovocem u silnice. Ovocnáři se mu div neklaněli, Sam (jak se údajně jmenuje) nám hned říkal ať všecko chutnáme a nežinýrujem se. Za chvíli už ovocnáři přeskládali půl stánku a nesli velkej stůl vzadu na zahrádku. Tady nám udělali sezení, nakrájeli meloun a pořád říkali ať jíme. Tak jsme jedli.

Následovala další zastávka. Tentokrát u krámu babušek, které měly víc zubů zlatých než těch původních, ale když viděly frajera telenovely, celý roztály a ukázaly div ne stoličky, jak se usmívaly od ucha k uchu. Tady náš “Jirka Bartoška” nakoupil obří sladkej koláč jménem gata plněnej sladkýma ořechama, plno fazolí a lavaše. Celej nákup bylo znát, že z Bartošky tahaj rozumy, jak celej nekonečnej seriál dopadne a co se stane dál. On jim ale nic neprozradil, zazubil se na ně a frčeli jsme dál.

Sam chtěl evidetně svojí děvočce (která gavarila jenom parusky, měla děsně dlouhý lokny a myslim si, že i přifouknuté rtíky) dopřát a zároveň jsme byli jeho váženými hosty.

Zavezl nás tedy do luxusní restaurace s výhledem přímo na Garni a přilehlé údolí. Manažerka se mu s majitelkou div neklaněly a obsluha stála v pozoru. Sam s děvočkou naobjednali jídla, že to trvalo tak pět minut, než vše vyjmenovali.

postupně tedy na stole přistálo:

nakládaná zelenina, sýrový prkýnko, hrozně moc masa – žebírka, tři zeleninový saláty – jeden s hovězím, jeden s kuřecím, jeden vege, lavaše, grilovaná zelenina, grilovaný brambory, bylinky, jogurt… Nesměl chybět kompot (což je tady pití, nikoliv kompot kterej si dáme v neděli k řízku) a desetiletej koňak.

A museli jsme pořád jíst – Bartoška si dělal srandu že jestli to nesníme, nechá nám to zabalit s sebou a koňak nám naleje za triko. No cpali jsme se jak o život. V životě jsem nejedla tlustý vypečený maso, ale když mi Bartoška sázel na talíř jedno vypečený žebírko za druhym, poctivě jsem žvejkala a modlila se, abych později nemusela požít cholagol :D.

Narvali jsme se k prasknutí a stejně hrozně na stole zbylo, nicméně jak jsem pochopila už v Gruzii, tady se musí stůl prohejbat, jinak člověk dostatečně neuctí svoje hosty. 

Znovu jsme naskočili do auta a Sam začal vyprávět košilaté vtipy, což byla sranda. Horší bylo, když chtěl slyšet vtipy od nás. My jsme totiž příšerný vypravěči. Nakonec Jiří vydoloval něco ze svý paměti a Jirka Bartoška mohl vyprávět košilatý vtipy dál. 

Nakonec nás svezl až do centra Jerevanu a vyhodil nás asi kilásek od našeho ubytování. Večer jsme si užili posezení na zahrádce s pivkem a byli jsme blažení, že jsme zažili oproti turistickému “zklamání” skvělý odpoledne plný zážitků.