Po probuzení jsme začali rovnou balit stan, abychom uvolnili náš stanovací plácek za domem všudypřítomnému domácímu zvířectvu.

Než jsme stačili naše cikánské ležení spakovat, přiběhli k nám kluci od sousedů a donesli misku plnou malin a druhej hošík držel v ruce plnej pytlík vlašských ořechů. Snažili jsme se jim názorně ukázat (marně), že naše batohy mají asi sto kilo a místa nemnožko, ale jen se stydlivě usmáli a běželi domu. Mladší z nich za chvíli znovu přiběhl a v ruce držel nacpanou tašku třešněma – tak tohle už jsme opravdu přijmout nemohli. Naštěstí pochopil a třešně odnesl, jako dík jsme mu na oplátku věnovali pytlík bonbonů a prosili ho, ať se rozdělí s bráchou. 

Jen co jsme vylezli z vrátek, už na nás volal Stiepan i bábuška. Babička totiž dneska slavila 25. (čti 83.) narozeniny. Chtěli jsme skočit do magazínu na návsi pro dárek v podobě vodky, čokolády nebo něčeho podobnýho, ale jako na potvoru měli zavřeno (a to i o dvě hodiny později). Z nouze jsme tedy vytáhli flašku lacinýho vína, co jsme si koupili na nějakou vhodnou příležitost a sušenky a babičce alespoň pogratulovali s tímhle skromným „dárkem“.

Přípravy na rodinnou oslavu byly v plnym proudu a začalo se sjíždět příbuzenstvo. Ženský kmitaly v kuchyni, chlapi si zase zavolali Jirgena na zahradu (do sadu přes ulici) a opejkali na uhlících na dlouhejch šavlích napíchnutej šašlik a kebab.

Babička měla výsadní postavení, seděla, dělala srandu a kybicovala ženský. Mně pořád řikala ať si sednu a nic nedělám a jediný co mi dovolila bylo jít zkontrolovat chlapy ke „grilu“ kde to koučoval babiččin mladší bratr. Tomu asistoval Stiepan, jeden pán z vesnice a několik vnuků který jezdili po zábradlí a uždibovali horký maso. Kontrolou jsem ověřila, že je tedy vše v pořádku včetně toho, že místňáci začali už Jiřího opíjet vodkou. 

Když přípravy vrcholily, mohla jsem alespoň nosit na stůl, kterej se samozřejmě prohejbal. Nejdřív se doneslo jídlo chlapům (a já taky jako jediná baba seděla vedle Jirgena v chlapský sekci) a pak babám. Průběžně dorazilo i několik sousedů, sousedek a jejich dětí. 

Babiččin synovec zodpovědně dohlížel na náš pitný režim a jen co se dopil jeden panák, už se nalejval další. Babička křížem přes stůl kontrolovala jestli kůšáme a jediný pohled vždycky stačil abychom se chopili dalšího žvance.

Co jsme tak postřehli, babi nedostala žádný dárky, ale sešla se celá rodina a žrali a pili až do prasknutí. Hostina končila po kafíčku, kdy se všichni zase zapojili do úklidu, ženský umyly hromadu nádobí a nadešel čas loučení s babičkou. 

Ta nás zase začala přemlouvat ať s ní zůstaneme a nikam nejezdíme:-). Když zaznamenala, že máme v batohu ořechy od sousedky, neváhala a donesla další velikánskej pytlík ořechů, ukázala, že tyhle jsou lepší protože jsou vyloupaný a donutila nás vzít si i tyhle. Potom mi ještě chtěla darovat krém na mojí sežehlou obličejovou kůži, ale nápor jsem zvládla odrazit. Co už se mi ale odrazit nepovedlo, bylo když vytáhla ze sekretáře růženec. Ořechy prej nejsou dárek ale jídlo a babi mi chce dát „padárek“. No co jsme mohli dělat. Pomačkali jsme se v objetí s babičkou a zamáčkli slzu, když jsme nasedali ke Stiepanovi a manželce do auta. Ti totiž odjížděli dneska do Jerevanu a hodili nás alespoň na hlavní, protože my jsme mířili opačným směrem. V rámci našich omezených jazykových schopností jsme jim poděkovali za neskutečný zážitky a vzali si jejich adresu, abychom jim mohli poslat pohled z cest. Na tyhle tři báječný dny v Artavanu určitě do smrti nezapomeneme.

Nedalo se ale nic dělat, zase jsme mířili vstříc novým zážitkům, zvedli palec a hned nám stavil šéfik daňový policie. Byl to takovej seriózní chlapík, mladej (ač byl už dědou) ve vyžehlený košili (vzadu si vezl na ramínku dalších x) a pracovně jel do města Kapan. My jsme se nechali vyhodit u Sisianu, kde se nachází tzv. Carahunge. Jedná se o shluk asi 220 menhirů volně umístěných v prostoru. Prošli jsme se mezi šutrama, něco vyfotili a pokračovali na stopa do města Goris. 

Zastavil nám hroznej sympaťák Hamo co mířil do Goris za svým kámošem a hlavně měl perfektní angličtinu, tak jsme si zase chvíli pohodlně pokecali bez použití rukou a nohou. Protože jsme neměli zajištěný žádný ubytování, zastavil Hamo nejdřív u svýho kámoše, kterej nás hned pozval na kafíčko k nim na balkon a dal nám tip na jeden hostel. Tam zároveň zavolal a předjednal nám místo. 

Po rozloučení a tradičním selfiečku s klukama jsme se přesunuli do hostelu kde nás panimáma zavedla do dormu s pěti palandama bez pořádnejch oken za 6000 AMD celkem. Moc se nám to nezamlouvalo, proto jsme se zeptali jestli by neměla k mání i nějaký dvoulůžák. Bez snídaně nám ho nabídla za 7000AMD, což jsme brali radši než dorm. Rozvalili jsme se, ocenili sprchu po dvou dnech nemytí a spali jako mimina.