Posnídali jsme ořechy s medem, řekli čus panímámě v hostelu a šli se přestěhovat do pokojíčku dál od centra. Cesta vypadala tak všelijak a začínala jsem Jirgena proklínat kam to jdeme…

Nicméně když jsme dorazili, uvítala nás hrozně milá mamka a zavedla nás k baráčku v jejich zahradě sousedícímu s domem kde bydlí celá jejch rodina. Ukázalo se, že ubytování je uplně nové a my jsme jejich první hosti. Přišli se na nás proto mrknout všechny děti, babi, děda, sousedi… Mohli jsme si vybrat který pokoj chceme a všechno bylo super čisté. Na chvíli jsme si sedli a odpočívali jsme a už to zase začalo… Dcera a mamka začaly nosit sladkosti, ovoce, uvařily nám kafe. A tak jsme jedli. Poděkovali jsme a mysleli si, že to tímhle skončilo. Byli jsme ale na omylu. Jen jsme si sedli k venkovnímu stolu odlovit lepší wifi, začala nám děvčata nosit talíře plný jídla, abychom neměli hlad. 

V Arménii je fakt největším hrozícím nebezpečím užrání se k smrti.

Jiřina se necejtil moc dobře, tak jsme odpoledne strávili z větší části odpočinkem a taky jsme se šli projít ke Starému Goris, které se vypíná za místním hřbitovem. Jedná se o menší skalní město. Poohlídli jsme se tu trochu, ale protože Jiřina spíš potřeboval gauč a klid, nakoupili jsme nějaké zásoby v sámošce a vrátili se zase do ubytování.

Po dlouhé době jsme dostali chuť na těstoviny s rajčatovou omáčkou. Jen co jsme vypnuli plotnu pod hrncem plnym rajčat, přišla paní domácí a donesla několik hrnců. Když viděla, že jsme si zrovna uvařili, vypadala hrozně zklamaně. Uklidili jsme teda omáčku do lednice a šli společně s ní kůšat ven všechno co navařila. Zase se prohejbal stůl…

Po hostině jsme ani nevydechli, začala společně s dcerou Nanou a babičkou chystat samovar a připravovat čaj. Sice jim to zpočátku nechtělo moc chytnout (což není divu když se snažili zapálit místo dřeva nějakou plovoucí podlahu) ale nakonec se jim to podařilo. 

Uvařily vynikající bylinkový čaj z místních hor, mohli jsme ochutnat marmeládu z kizilu, což jsme doteď neznalli (jde o kyselé malé červené bobulky podobné šípku) a poseděli i s babičkou, dědou, vnoučatama až do večera. 

Jelikož jsme byli první hosti, byli tak nadšení! A my z nich vlastně taky. Měli jsme radost, že jsme “utekli” od panimámy a hromady dalších turistů a můžeme tu vegetit sami s místní rodinkou.

Dalšího dne jsme se vypravili do skalního města Khndzoresk. To se nachází nedaleko Gorisu a dopravili jsme se tam stopem dvou aut – přímo k visutému mostu přes údolí, který spojuje Starý a Nový Khndzoresk. Most si postavili místní vlastními silami a pohled dolů není nic pro jedince se závratí.

Po překročení mostu mi jeskynní městečko připomínalo Kappadokii. Do skal vytesané domečky sloužily svého času až 18 000 lidí a poslední obyvatelé odešli v roce 1953. Sověti totiž dali lidem v Khndzoresku půdu a stavební  materiál nahoře na kopci, protože přece žádnej člověk ze SSR nebude bydlet v “jeskyni”. (Ohromá škoda.)

Prošli jsme si několik jeskyní, některé sloužily jako skládek na seno pro zvířata, některé jako kůlna na zahradnì náčiní. Výhodou bylo, že plno rozeřvaných turistů bylo líných jít dál než dva metry za most, takže jsme většinu času měli klid a většinu městečka jen pro sebe. Nedaleko kostela jsme si na lavičce udělali pauzu a uvařili si v ešusu pod stromem těstoviny s rajčatovou omáčkou ze včera. 

Posilněný pro další cestu jsme pokračovali dál ve stoupání mezi „pindíkama“. Cestou jsme potkali dědu, kterej nás pozval k jeho maringotce a ukázal nám, jak to v městečku vypadalo když tam žili lidi. Zval nás na kafe, ale s díky jsme odmítli. V nedalekém polorozbořeném domě jsme omrkli dědovo ustájenýho koníka s hříbětem a představovali si, jak to asi vypadalo dřív…

Když jsme se vyškrábali nahoru do vesnice Nový Khondzoresk, byli jsme docela unavený, takže jsme se občerstvili pivem a zmrzlinou, pozdravili se s místníma na návsi a vydali se na stop zpět do Goris. Za chvíli nám už zastavoval taťka s klukem, do toho telefonoval a křičel do aparátu kterej měl otočenej naopak… 😀

Kluci nás dovezli nás na hlavní a tady jsme pokračovali v krasojízdě. Za chvíli nám přibržďoval taxikář. Mávali jsme na něj jakože nemáme zájem, že stopujem. On ale vytrvale kroutil hlavou ať si nasedneme, že nás sveze. Tak se i stalo a my se dostali do centra Goris bezplatno s taxikářem – i dobří taxikáři překvapivě existují!

Večer jsme si volali s domovem a Kanadou a rozhodli jsme se ještě jeden den zůstat u hodné paní:-).