Líný den v Goris jsem započala velmi dlouhým zdraví prospěšným spánkem, následovalo dohánění restů spojených s blogem až se rychle den přehoupl v odpoledne. 

Dali jsme si kafíčko na terase (mimochodem, kafe z džezvy mi v Arménii chutná, že jsem se ho naučila bez odmlouvání pít) a k tomu dortík z lednice. 

Ani jsme nedopili a ve dveřích se zjevila paní s dcerou Nanou. Donesla nám brambory (my samozřejmě byli narvaný obědem zase) a zeleninu, abychom neměli hlad, ale hlavně – donesla nám vyvolané naše společné fotky a dala nám dvě na památku i s věnováním. Byla jsem z toho uplně rozhozená, že když vyndala řetízek s přívěskem srdíčka, že má pro mě „padárek“, já mekkejš nevydržela a rozbrečela jsem se.

Po chvíli jsem zase přišla k sobě načež jsme se dohodly, že si dáme to jídlo všichni společně k večeři a kopli jsme ještě jedno kafíčko s našima hostitelkama. Ukázaly nám, že koupily poloprůhlednou tapetu na skleněné dveře pokojů, kterou budou vylepovat aby nebylo vidět dovnitř a taky takový podivný kovový konzole na závěsy. 

Nabídli jsme, že jim s tim můžeme pomoct. 

Jirgen se ujal lepení tapet a nebylo to jen tak, ale s každým dalším polepeným sklem byl vidět pokrok.

Po zhruba dvou hodinách přišly na řadu ještě konzole. Systém uchycení byl velice zvláštní a taky se ukázalo, že strop v každý místnosti jde tak nějak šejdrem… 

Nicméně, šlo mu to relativně od ruky. V poslední, třetí místnosti vylezl na štafle, vrtnul a ejhle, vylítla jiskra a já byla šťastná, že se mu nic nestalo (a nepřevrtal kabel, protože to by bylo v prdeli a nový ubytování by muselo rozkopat celou zeď). No, naštěstí k ničemu výše zmiňovanýmu nedošlo, ale konzoli jsme nedodělali 🙁

Jen co jsme měli hotovo, ženy už zase chytly jejich „kůšací amok“ a naprosto zaplnily stůl venku na zahrádce, nahnaly nás k němu a začaly nám plnit talíře. Zase přišlo na tradiční výčitku, že jíme málo, i když jsme se fakt snažili. Hezky jsme si popovídali a završili večer čajem ze samovaru. Bylo mi uplně líto, že zítra jedeme zase dál a nemůžeme být týhle super rodině na blízku…

Další den byl cíl jasný – klášter Tatev, turistické numero uno Arménie. 

Ráno jsme se proto rozloučili s rodinkou, moc jsme jim poděkovali, já zase zamačkávala slzu a šli jsme na stop. Jen co jsme zahnuli za roh, slyšeli jsme za sebou dupot nožiček – to za náma běžela Nana a nesla dvě čepice. Prý je horko, tak abychom neměli úpal. Museli jsme se hodně snažit, aby je se zoufalým výrazem zase vzala domů…

Avtostop do Tatevu se ukázal být hračkou. Z Goris k odbočce nás svezl taťka s fešnou dcerkou, který jeli do Jerevanu. Taťka nám pořád nabízel, že pokud chceme, hodí nás zadarminko až do hlavního města. My jsme ale s díky odmítli. 

Na odbočce jsme přiskočili do auta k fotografovi, co jel fotit křtiny do Tatevu – super!

My jsme ale vystoupili o něco dříve a to u tzv. Ďáblova mostu. V tomhle přírodním úkazu protéká řeka, vyvěrají tu teplé prameny a když člověk krapet sešplhá po laně níž k říčce, dostane se k přírodou vytvořeným jezírkům kde se dá koupat. Cesta vede takovou jeskyní a protože většina vykrmenejch turistů zůstane nahoře nad lanem, měli jsme tenhle úkaz naprosto pro sebe. 

Jiří mě samozřejmě chvíli přesvědčoval, ale nakonec jsem se odhodlala a jako dva Glumové jsme se protáhli skalním pidi tunýlkem a vycachtali se mezi krápníkama. Když jsme byli nabažený, zdolali jsme opět skálu nahoru a ochutnali jsme cestou k parkovišti vynikající smažený cosi plněný bramborama (za pouhých 150 AMD). Taková bodrá žena to cmundila na pánvičce na plynovym vařiči. Bylo to vynikající!

Umytý a najedený jsme si stoupli se zdviženým palcem zase k silnici a čekali na koho natrefíme tentokrát. 

A tak se stalo, že během chviličky zastavili dva dědové, který jeli svařovat nedaleko Tatevu na nějakou stavbu a vzali nás ukrutnejma serpentýnama nahoru. 

Na křižovatce kde na jednu stranu vede cesta ke klášteru a konci visuté lanovky, kterou tu před lety postavili Švýcaři a na druhou stranu do vesničky Tatev, jsme se rozloučili.

My jsme jako první zamířili ke klášteru, protože už bylo docela pozdní odpoledne. Po dlouhé době jsme zase na chvíli byli na místě plném turistů, ale klášter stojí za návštěvu. Tyčí se na nesmyslné skále s výhledem na okolní trčící hory, který vypadají hrozně vyprahle a nehostinně. Dole pod tatevem v kopci je ještě jeden klášter, kde žije jenom jeden mnich a dá se tam dojít pěšky. To jsme se bohužel ale náhodou dozvěděli až druhý den, takže jsme toto místo nenavštívili. 

Při šmejdění po areálu kláštera jsme samozřejmě narazili na našeho stopnutého fotografa, tak jsme se pozdravili 🙂 Po kulturním zážitku měl přijít na řadu zážitek pivně-zmrzlinově-osvěžovací. 

Došli jsme totiž do vesničky, obrazili jsme všechny tři krámky co tam byly a koupili si párky na vytunění večeře, pivo a zmrzlinu. 

Posilnění jsme měli dost sil, abychom prašnou cestou vyšli kousek na kopeček na vyhlídku na Tatev. Dle mapy tu je dobré free camping místo, ale nám to přišlo až moc blízko u silnice a taky tam hodně fučelo. Zároveñ co pět minut přijelo auto plný pištících turistů co se fotili ve všech možných pozicích.

Sešli jsme proto znovu mezi vesničku a klášter (mimochodem, stál tam takovej maník a kdykoliv jsme prošli tak nám nabízel guest house – my okolo něj ale prošli celkem asi 4x a on nikdy nevynechal!!!) a tam si na vysekaným plácku po optání u týpků z žigula, který si tam opečovávali svoje políčko, postavili náš stanový palác. 

Za chvíli se objevili dva psi a jeden z nich dostal přezdívku olizovač, protože po nás furt timhle způsobem šel.

Za jejich psího dozoru jsme si uvařili fazole s párkem ala Jirka Babica a odklidili se do stanu. Kámoš olizovač si lehnul hned vedle a když jsme šli na čůrando, museli jsme mu vysvětlovat, že teď se jako zrovna jeho olizovací aktivita nehodí…:D. Ocenili jsme ale, že nás hlídal až do rána. 

Asi v jedenáct večer totiž na nedaleké silnici zastavilo několik aut a chlapi se tam začali hrozně dohadovat. Postupně to různě nabíralo a zase sláblo intenzitou a taky se přidávali další a další lidi. Celý jsme to teda zaznamenali jenom sluchem, ze stanu jsme uplně vylejzat nepotřebovali abychom se zapojili. Asi v půl druhý to najednou utnuli, nasedali do aut a byl klid. Doteď nechápu, co to mělo znamenat