Ráno v Tatevu bylo moc příjemný, protože bylo pod mrakem a my se chvíli nepařili. Dali jsme si teda snídani v parku lanovky a psí kámoš olizovač vypadal, že se nás jen tak nepustí. 

A taky že ne. Doprovodil nás potom ještě nejen na záchod, ale i cestou na stop. Od auta Rakušáků, který nám zastavili jsme ho museli odhánět – on by i dobrovolně nastoupil!

S nimi jsme se svezli na odbočku do Goris. Z odbočky nás hodili taťka se synem do centra a odtud jsme se prošli směrem na „výpadovku“ – rozuměj jedinou silnici ve stavu odlovídajícím naší cca třetí třídě – směr Írán. 

Cestou jsme potkali ješte Nanu, která šla na tancování a taky týpky který u silnice zrovna vyvrhovali vnitřnosti mrtvé ovce – ňamňam.

U posledních baráků Goris jsme zkusili štěstí zvednutého palce. Moc to tedy nezabíralo… Na dosavadní arménskou zkušenost dost bída.

Když nám ale zastavil vínový trabzit, hodně jsme se zaradovali. Přeci jen, před sebou jsme měli dneska hodně dlouhou cestu. 

Po nástupu k našemu nemilému překvapení vyšlo najevo, že onen tranzit je maršutka. Protože nás čekaly poslední kilometry před hranicí, většinu arménských dramů jsme ale utratili včera. Říkali jsme proto hned řidiči, že máme potíž, že u nás děngy niet. On se ale jenom smál a mával rukou. Tak jsme seděli a dvě hoďky příjemně klimbali až do Kapanu.

Tady jsme se rychle vzbudili, když jsme málem nabourali do debil taxikáře, ale místní řidiči zvládají všechny situace bez mrknutí oka, takže ten náš to nějak silou vůle taky ubrzdil.

V Kapanu jsme mu ukázali prázdnou peněženku a chtěli dát co máme, ale on se jenom usmál, zase mávnul rukou a odjel. 

Zase jsme byli hotoví z arménský ibětavosti a ochoty vždycky pomoct. 

Z Kapanu nás svezl chlápek v nabušenym bavoráku. Nejdřív řídil alá Rychle a zběsile, po chvilce ale začal telefonovat a až do našeho vyhození jel jak hnojem. Ale byl milej, trochu jsme i pokecali a jmenoval se Armén. To se nám dobře pamatovalo:-). 

Posledním arménským stopem byli dva kluci v dodávce z dortama. Jeden, ten hovornější se jmenoval Alex a na jméno toho druhýho si nemůžu vzpomenout, každopádně bylo trochu bizarní. Jeli už z Jerevanu a vzadu vezli dorty ke kterejm jsme si hodili batohy. Když jsme se namáčkli k nim do kabiny, měli zrovna každej v ruce lahváče – nám taky hnedka podávali jedno, ještě byl studenej, tak věřim že pili němnožko 😀

Řídili v pohodě a dobře jsme se bavili, tak cesta rychle ubíhala. Jedinou nevýhodou bylo, že jsem musela sedět Jirgenovi na klíně, což bylo docela nepohodlný jak mně, tak jemu. 

Kluci byli ale hodný a hodili nás až na hranici. Když jsme otevřeli dveře chlaďáku, asi 4 dorty byly rozkydlý, naštěstí to naše krosny nelízlo moc (jen trochu třešňová marmeláda). Oni se jen smáli, připlácli dorty zase do krabic, hodili na polici a jeli dál. 

My jsme našli před hranicí krámek s pivem a rozhodli se moudře utratit poslední peníze. Pán nám vypočítal, že máme na jedno nealko a dvě alko pivka. Sedli jsme si do stínu, navlíkli na sebe v Íránu požadovanej ohoz a užívali si posledních doušků arménské alkosvobody. 

Musím totiž říct, že Arménie, jakožto země od který jsme neměla žádný očekávání zpočátku jsem říkala, že by mi nevadilo ji projet během dvou až tří dnů, mě naprosto nadchla. 

Nenadchly mě ale sovětský města, vyprahlý obří hory, nekonečný množství super starejch kostelů (i když ty trochu jo) ani jiný turistiš atrakce, ale ty lidi, ty jsou to nejlepší co tahle pidi země má. Každej den jsme potkali někoho hodnýho, kdo nám nezištně pomohl a díky komu máme na tuhle zemi ty nejlepší vzpomínky 🙂

Arménsko – Íránská hranice v Agaraku vypadá tak všelijak. Všude plno ostnatýho drátu, vysokej plot… 

Nejprv jsme prošli jednou arménskou budkou, kde zrovna páni celníci jedli a pili vodku, jak jinak 😀 Vzali si pas, mrkli na něj a poslali nás dál. V další budově měli rentgen na batohy, ale nás si nikdo nevšímal, tak jsme prošli bez rentgenu k pánovi za okýnkem. Ten si nás každýho dost dlouho přeměřoval přísnym pohledem a pak nám dal štempl a šli jsme dál. 

Minuli jsme nefungující duty free a ocitli se před další budkou. No tady už ani nevim čí byla, ale týpek zase zkoumal náš pas, pak se jen zeptal jestli màme íránský víza (máme, ale Jiří ho začal hledat až před nefunkčnim duty free a jak byl na slunci po dvou pivech, nebylo to vůbec snadný 😀 a mohli jsme zase jít.

Přešli jsme most přes řeku pěkně vymalovanej v barvách íránský vlajky a za ním se na ná usmíval voják s nějakou bouchačkou (tipuju to na samopal) a přivítal nás v Íránu. A říkal, ať pokračujeme do budovy před náma. Zeptala jsem se, jestli už je teda čas na šátek na hlavě a on přikynul, že už ano. Nandala jsem si teda povinný hadr na hlavu a pokračovali jsme v celní krasojízdě. Když jsme míjeli takovou budku s pískově zbarvenym sklem, nebylo vidět dovnitř, jestli tam někdo sedí,tak jsme šli do budovy dle pokynù. 

On ale seděl. Nějakej oficír zabušil velmi dùrazně obřím prstenem na sklo, že Jiří posilněnej pivsonama málem nadskočil. Podali jsme mu naše pasy, on je velice přísně zkontroloval, civěl na Jiřího dětskou fotku co to jako je, když na vízech vypadá jako normální člověk…Nakonec nás ale propustil do budovy, kde nás čekala další kontrola pasů a víza, tentokrát velmi rychlá a proběhla s úsměvem. Žádnej štemp jsme nedostali a posunuli se k poslednímu bodu naší přeshraničně-celní výpravy. Na rentgen batohu. Před námi rentgenovali tašky Arménkám, který šli s nákupama z Íránu a týpek byl dost přísnej. Velmi ostentativně s hodně znechuceným výrazem jim důkladně lustroval tašky do poslední šminky a pak vyndal několik věcí, který zabavil a přes hranici prostě nepřešly. Myslim že to byl nějakej jar a rejže. Proč tomu tak ale bylo ví asi jenom on sám. Zbylý věci, který „schválil“ vyloženě naházel ženskejm zase na pás a dál mu to bylo fuk, ať si to ukliděj a jdou. 

Docela jsem čuměla ale na nás se usmál a když naše krosny bez mrknutí oka vyhodnotil jako ok, usmál se na nás a popřál nám hezký pobyt. No holt jiný kraj, jiný mrav…

Se vstupem do Íránu začalo bejt ještě mnohem větší vedro než v Arménii a my si začali nabalený (můj ohoz byl velká imrpovizace:kalhoty, přes to vytáhnutou sukni, tričko. Ještě mikina, aby mi rukávy sahaly alespoň za lokty) připadat jak někde v poušti.

Cílem bylo dostat se do Jolfy, města odkud jede vlak do Tabrizu. Plán byl dijet do Jolfy stopem. Postavili jsme se kousek za hranicí na silnici a… hned u nás byly asi 4 taxíky. My se jim snažili vysvětlit, že prachy nemáme (pravdou bylo že jsme si vyměnili na hranici 5 euro za blbej kurz) a chceme stopovat. Tři z nich pochopili a dali se na ústup. Čtvrtej děda vypadal že pochopil, ale mávnul zase rukou a otevřel kufr. Podívali jsme se teda na sebe, jestli to riziko dohadů na závěr jízdy podstupovat, ale potřebovali jsme stihnout vlak v šest, tak jsme nasedli a jeli.

Ukázalo se, že fársí je fakt hodně odlišnej jazyk a naše čučut a děngy niet už fungovat fakt nebude, nicméně i když měl děda snahu konverzovat, vůbec to nešlo. Trochu jsme si rozuměli jedině při „znakový řeči“, když chtěl selfiečko s Jiřanem 😀

Děda nás svezl asi 60 kiláků a fakt nám vytrhl trn z paty. Hlavně opravdu nechtěl nic, jen se na nás usmál ( a pokud to byla místní hra – musím třikrát odmítnout, tak tady nás to ještě nenapadlo) a zase jel.

My jsme se domnívali, že vlak odjíždí v šest hodin, tj. Za nějakých 15 minut a to jsme stále nebyli přímo na nádraží.

Zkusili jsme proto stopnout na 1 km k nádraží auto a ona zastavila hned 3!

Nasedli jsme k milé rodince, která kvůli nám přeorganizovat celý auto a byli jsme jim moc vděční že jsme díky nim byli na nádraží před šestou. 

Doběhli jsme do haly, pana sekuriťáka se zeptali kde koupíme lístek, naštěstí pochopil a odkázal nás zase ven k pokladně. Slečna za pokladnou telefonovala a vypadala, že se nám nebude věnovat ihned. Nervózně jsme ji proto upozornili na naší přítomnost, abychom stihli odjezd vlaku. Ona v pohodě dotelefonovala, vyžádala si naše pasy a v klídku vypsala jízdenku. (Cena byla asi jedno euro za oba)

Doběhli jsme zase zpět a hledali, kam nasednout, když sekuriťák zase přišel a oznámil nám, že se můžem uklidnit a odpočinout si, protože náš vlak odjíždí až za hodinu 😀 😀 Poslechli jsme tedy a za hodinu si prohlídli dceru nebo vnučku, těžko říct, babči před náma která nám ukázala fotky ve smartphonu. Asi třikrát nás přišel pozdravit takovej vykrmenej kluk a udělal si s náma selfiečko. Další dva lidi nás přivítali v Íránu. Uf. 

Už jsme byli hrozně unavený a bolela nás hlava.

Ve vlaku s klimoškou to bylo relativně osvobozující. Jen pořád kolem ná procházel ten buřtík a zdravil nás. Potom se s námi dala do řeči ještě taková mladá slečna, která jela s maminkou a bratrem na výlet do Tabrizu. Překládala i ostatním pasažérům a my si připadali jak zpocený celebrity…

Na závěr nám paní sedící přes uličku nabízela ať jdeme k ní domů, protože ale neuměla anglicky, překládala to naše tlumočnice. S díky jsme ale odmítli, protože už jsme byli na pokraji sil a být v 11 večer společenští a ještě k tomu mluvit rukama a nohama bychom fakt nedali. Udělali jsme si tedy selfiečko a byli vděční rodince když nám pomohla s domluvou taxíku k super levnýmu hotelu Hamam. 

Ten byl v centru za malej peníz, ale připadalo mi to jako v Maroku. Týpek nás ubytoval v posledním patře v pokoji se 4 postelema, kterej asi sto let nikdo neuklidil. Všude byly chlupy a připomnělo mi to marocký ubytování vedle Jama el Fna náměstí. Byli jsme ale tak na pokraji sil, že jsme to vzali. Hlavně jsme po zaplacení taxíku (který bylo taky neskutečně levný) už neměli dost peněz. To naštěstí nebyl problém a dohodli jsme se na platbě ráno, až otevře „směnárna“. (Pozn. Autora: v Íránu nefungují naše platební karty a nejde si ani vybrat z bankomatu. Je potřeba si přivézt Euro nebo Dolar a vyměnit za místní Riál počítá se ale v Tumanech = rial/10.)

Já jsem ale měla mega hlad, takže jsem trvala na jídle. Přes ulici v kebabárně jsme vzbudili týpka spícího na židlích a dohodli se na jehněčím mletym kebabu s rejží. 

Dali jsme mu co jsme měli v peněžence a šli jsme spát do prašivý postele ve 40 stupních šťastní, že žijem.