Sbalili jsme si ráno saky paky a naše krosny nechali v ubytování v přístřešku pod schody. Do města jsme mohli proto vyrazit zcela nalehko. Zkusili jsme zamířit do nedaleké vytipované kavárny a dát si zaslouženou snídani. Nebylo to ale vůbec lehký. V prvních dvou jsme neuspěli a tak jsme hledali konečně nějaký cíl. Zrovna v tu chvíli nás na ulici oslovil takovej sympaťák, chvíli jsme si pokecali a on nám dal dva tipy na kavárny. Rozhodli jsme se to tu bližší ale zato dražší. 

Uvnitř to vypadalo dost divně (na stěně třeba měli plakát se smaženym kuřetem jakožto reklamu na fejkový KFC) ale to nás neodradilo. U týpka co uměl dobře anglicky jsme si i jednali jednu omeletu na půl (jídla tady jsou fajt hrozně velký) a k tomu čaj.  Donesl nám dva hliníkový talířky a ptal se, jestli je to dost. No, mysleli jsme si že nám tu jednu porci rovnou rozdělili, takže jsme mu potvrdili že to rozhodně je dostatečné množství jídla pro nás oba. Omeleta v Íránu má podobu hodně vzdálenou té naší, ale je to hrozná dobrota. Vajíčka jsou totiž smíchaná s rajčatovou pastou a plno kořením. Abych se ale vrátila do zmiňované kavárny – nakonec si týpek řekl ale o astronomickou částku (na místní poměry) a účtoval nám dvě porce ač věděl moc dobře, že jsme chtěli jen jednu. 

Zpruzelí, že se nám dějou takovýhle věci jsme si sedli do extra levnýho taxíku a nechali se hodit do obchoďáku v naději, že tu seženeme nějakej ten hadérek odpovídající místním zvyklostem. No… sehnali jsme papírový kapesníčky a džus, tím to tak haslo a jeli jsme zase zpátky do centra:D. 

Odpoledne jsme se pocourali ještě po městě a zašli jsme si k modré mešitě. Cestou nás v parku zastavil nějakej týpek a hned se s náma fotil na jeho instagram. 

Situace s mým oblečením ale začínala hodně eskalovat. Chcípala jsem vedrem. Proto jsme prošli dalších asi 150 obchodů. Já byla vzteklá že nemůžu sehnat nic balvněnýho a Jiří umíral proč musí trpět při nákupu mejch hadrů – hlavně že já jsem si to náramně užívala!

Nakonec jsem v posledním zastrčenym krámu sehnala něco jako flanelku z bavlny co vypadá ala pyžamko a byla jsem spoko – taková úleva!

Vrátili jsme se do hostelu kde jsme si mohli dát ještě sprchu a s moc sympatickym dědulou taxikářem jsme se nchali odvézt na autobusák, kde nás čekala noční cesta do Tehránu.