Do Teheránu jsme přijeli asi v sedm ráno. Zvládli jsme metrem dorazit do hostelu, kde jsem měla domluvenej couchsurfing u jedný holky. Cestou jsme viděli proudící davy lidí do práce a naprosto jsme si vzpomněli na video rat race. Atyie – tak se jmenovala naše hostitelka, nás rozespalá přivítala a od té doby jsme jí už moc neviděli. Její kámoš nám ukázal kde budeme spát, což byl takovej dorm pod uliční úrovní s klimoškou. Moc naklizeno tam nebylo, ale tak zadarminko jsme si nemohli stěžovat. (Šváby jsme viděli jen dva a jedem byl už mrtvej.)

Protože jsme z busu byli úplně zvalchovaný, dospali jsme se ještě pár hodin a pak vyrazili ven. Nejdřív jsme omrkli nedaleký park, potom jsme zkusili falafel v bagetě, kterej byl teda ne uplně dobrej. 

Následně jsme nasedli opět na teheránské metro a zajeli k Azadi Tower – což je věž svobody, jeden ze symbolů Teheránu, otevřená byla v roce 1972 a je velmi nadčasová.

Udělali jsme si několik fotek a na dohled od Azadi nás zaujala ještě druhá věž, lépe řečeno televizní vysílač – Milad Tower. Opět jsme proto zapluli do metra a snažili se najít správnou cestu k ní. 

Ono to občas není tak jednoduché s teheránským metrem. Tam, kde byla označená přestupní stanice žádný přestup nebyl. Pan metro hlídač nám poradil kudy jet a věnoval nám mapičku stanic. Ovšem to také nebylo řešením. Ukazalo se, že vyznacena konečná zastávka je ještě ve výstavbě a metro končí mnohem dříve. Jindy zase stanici přejmenovali, ale nikdo to nezměnil na polepech. Člověk se alespoň nestačil nudit, jen občas zapochyboval o té proslulé perské vzdělanosti. 

Na konečné jsme začali zkoumat cestu k věži když v tom nás oslovil takovej křivonosej kluk. Ptal se, jestli potřebujeme nějak pomoct. Snažili jsme se ho odpálkovat protože se nás ptal už asi dvacátej člověk ale nakonec jsme se přeci jen zeptali kudy nejlíp k Milad tower. 

A tak se najednou stalo že nám poradil kterej autobus si vzít, abychom nemuseli šlapat hodinu pěšky, dal nám svojí kartičku na dopravu pro případ, že bychom si na ní chtěli nabít kredit (podezírali jsme ho, jestli je to tajnej co nás špehuje, ale asi nebyl) a pak se dovolil, jestli může na věž s náma, že tam ještě nikdy nebyl.

Původně teda tvrdil, že je na vstup nahoru několikaměsíční čekací doba, ale jak se nám už několikrát potvrdilo, máme často lepší informace než místní. Pravda to samozřejmě nebyla, takže jsme si koupili lístky a vystáli frontu na výtah. Jiří byl celej nesnesitelnej že kvůli frontě nestihne fotku západu slunce a tak po výstupu z výtahu doslova běžel ke pletivu a malejma dírkama lovil západ. 

Strávili jsme nahoře docela dost času a myslím, že je to místo co stojí za návštěvu. 

Potom, co jsme slezli opět dolů jsme se dohodli že ještě společně se Samem – vlastním jménem se jmenuje Hesam, ale Sam je jednodušší – povečeříme. Kousek od věže jsme nakoupili tři různý jídla do krabičky, k tomu jogurt a doogh. Doogh je jogurtový nápoj podobný ayranu, ale je fermentovaný často vytuněný mátou což je velká lahoda. Jedna z mističek byla s kuřetem v omáčce z granátových jablek a ořechů (od tý doby náš favorit), další byly lilky a poslední čočka s kouskama osmaženejch brambor. Navrch ještě velká hromada rejže, takže i když jsme se snažili všichni tři jíst, zbylo nám hoodně jídla. Protože Sam, kterej pracuje ve společnosti která dodává ocel taky učí soukromě AJ, skvěle jsme si pokecali a to nejen o popularitě místních rhinoplastik nebo o tom, že dokud se člověk neožení nebo nevdá, je divnej pokud nebydlí s rodiči. Dokonce nás pozval na svatbu jeho bratra, která se má konat příští týden nedaleko Teheránu! To zní přinejmenším zajímavě. (V tuto chvíli ještě netuší, že se na svatbu opravdu dopravíme a budeme se jí účastnit.)

Nakonec jsme se rozloučili, dostali jsme zbytky kastrůlků s sebou do hostelu (a jedli je další dva dny) a odfrčeli tágem do postele. 

V hostelu jsme se ještě dali do řeči s Němcem Jakobem a Sami z Honk Kongu