Ráno v hostelu jsem se vzbudila už kolem pátý příšernym vedrem. Dneska totiž na noc nikdo nezapnul klimu, takže se z pokoje se švábama stal docela solidní skleníček. 

Vylezla jsem tedy na dvorek že se dospim. 

Asi za deset minut na mě někdo houknul, že jako brý ráno. Byl to týpek z Turecka, kterej bydlel někde v horním patře, co jsem se s nim jednou chvilku bavila. Neměla jsem brejle, tak jsem ale musela jít blíž abych ho dokázala identifikovat. Vysvětlila jsem mu, že bohužel mám pět dioptrií a tak ho spíš nevidim než vidim. Rychle to pochopil a nabídnul mi ranního špíze. No, proč ne. Párkát jsem si teda potáhla, poděkovala mu a opět ulehla na venkovní gaučík. On se přesunul do rohu dvorku, tam si zacvičil (asi) pozdrav slunci a taky odkráčel (nebo se vzdálil natolik, že už jsem jeho přítomnost bez brejlí nedokázala zaznamenat).

Kolem osmý jsem vzbudila Jirgena, spakovali jsme si batůžky a vyrazili jsme na autobusák. 

Tady jsme zaplatili za jízdenku trochu víc, než jsme měli v plánu, ale ještě to bylo v limitu. Při výběru sváči do autobusu se nám jeden pán snažil u chladícího boxu se sendvičema poradit, ať si nekupujeme bagety, že ty mrtvý kuřata v nich nejsou dobrý. Hrozně srandovně to předváděl pantomimou, až jsme mu uvěřili a koupili si radši křupky a sušenky (taková autobusová nezdravá místní klasika :D). 

Těsně před odjezdem se s náma ještě dal do řeči takovej sympaťák vojáček. Ptal se odkud jsme a jaký to v Čechách je. Nestihli jsme si toho ale říct o moc víc, protože náš vyvolávač už začal hulákat : „Rasht, Rasht“, což je pokyn pro všechny cestující aby naskákali do autobusu. (Ten teda potom stejně další půl hodiny nejede, potom staví na každý mezi kde si řidiči dolejvaj horkou vodu do termosek, aby si za jízdy mohli držíc volant jednou rukou nebo žádnou rukou nalejvat vařící čajík.)

V Rashtu jsme měli domluvený bydlení u Saeeda – stavaře/tenisty. Když nás autobus vyhodil kdesi na okraji města (a my potřebovali přesně na druhou stranu) zavolali jsme si přes aplikaci Snap taxíka a vyrazili k Saeedovi. Ten nás přivítal u něj doma, kde to měl pěkně naklizený, čistý a načinčaný. Saeed překvapivě bydlel sám, ač to u místních svobodnejch lidí není v Íránu vůbec běžný. Tady se totiž na ně nazíra a drbe se o nich jako že jsou divný, fetujou atd. Měli jsme dokonce pokojík sami pro sebe s dvěma postýlkama, paráda! Já si dala sprchu, trochu jsme si odfrkli a seznámili se. Saeed každý večer trénuje tenis a docela dost cestoval. Loni byl i v Praze a na tu jsme taky často vzpomínali. Dokonce uměl docela dost česky a vůbec měl jazykový talent. Jak jsme mu jednou zmínili nějaké slovíčko, hned si ho pamatoval (to se naší snaze s farsí říct nedá). 

Náš nový kámoš tedy v pět vyrazil na tenis a my do centra Rashtu. Tady jsme ochutnali místní jatýrkovou specialitu (mě teda neoslnila vůbec, zato Jirgenovi chutnalo) a našli malý krámek s čajem a posezením přímo na ulici – paráda! Pozorovali jsme cvrkot a tiše usrkávali místní národní nápoj. 

Když se trochu setmělo, vyrazili jsme ještě na průzkum okolních uliček a centra. V jedné z bočních ulic nás oslovil Mohamed, sympaťák umělec s kámoškou co neuměla anglicky. Chvíli jsme si pokecali a dali si společně další čajík. Kolem desáté ale nastal čas loučení a my se vydali na smluvený sraz se Saeedem, kterymu skončil tenis. Na dohodnutém místě jsme k němu přiskočili do auta (překvapivě neměl zpoždění delší než 15 minut, to je na místní poměry zázrak) a náš hostitel nás svezl do zmrzlinářství jeho kámoše Mr. Rezy. 

My teda byli už děsně unavanený ale pan Reza a jeho skvělý zmrzliny to na chvilku naprosto zvrátili. Dostali jsme ochutnat všechny druhy – melounovou, jahodovou, morušovou, meruňkovou, višňovou, šafránovou… ve všech bylo hodně cítit ovoce a chutnaly senzačně. Nakonec jsme si vybrali dva druhy, kterejma jsme se přežrali a Saeed ztrácející hlas nás odvezl domů. Ještě chvíli jsme kecali a asi ve dvě jsme padli.