Saeed měl vstávat v devět. Dali jsme si poctivě budíka a pak čekali do deseti až náš kámoš vstane 😀 Hned nás po probuzení naložil do auta, zastavili jsme v pekárně pro čerstvej chleba a během půl hodinky jsme se ocitli u Saeedovy mamky doma (tatínek jim bohužel nedávno zemřel, tak to maminka těžce nese a děti jí podporují, protože drtivá většina íránských maminek jsou ženy v domácnosti).  Mamka nás moc hezky přivítala a já měla.radost že mi hned naznačila že můžu odhodit šátek – což jsem s radostí provedla 🙂 Dostali jsme nejlepší jahodovou domácí marmeládu, med, ořechy, vajíčko na tvrdo, sýr, máslo, čaj s nabotem (cukrkandl) no žůžo labůžo! Během jídla se mamka prostřednictvím Saeeda samozřejmě vyptávala jestli jsme manželé, kolik máme sourozenců a takový ty klasický otázky co vždycky padnou. Po snídani jsme ještě chvíli na gauči koukali jak puci na hudební íránskej program. Kam se hrabou český videoklipy z devadesátek. Takovej šedesátník s ulízlejma vlasama v obepnutejch džínech a slunečních brejlích předstírající že sedí v base a děsně truchlivě do toho haleká… To by netrumfnul ani Dan Hůlka. Zajímavý ještě k tomu bylo jak to vypadalo v bytě maminky. Všude bylo plno zlata a broušenýho skla, měla dvě kuchyně, obří televizi přes celou stěnu, ale pro mě byly nejvíc fascinující velký zlatý křesla který vepadaly jako trůn pro krále kolem velkýho zlatýho stolu. To vše ovšem bylo zabalený v igelitu, asi aby se na to neprášilo a drahej nábytek se nezničil. 

Po snídani a pár bizarních hudebních klipech jsme se rozloučili (zhruba v čase oběda) a my vyrazili na nedaleký hrad – Qale Rudkhan. 

Bylo potřeba se ale dopravit cca 60 km za Rasht. No, nebudu zdlouhavě popisovat jak složité bylo domluvit se se třema taxikářema a že nás pak stejně natáhli a my jsme byli tak rozzuřený, že jsme se z toho tak akorát pohádali jak psi my s Jiřinem, protože bych se opět vytočila. A to nechci. 

• Nicméně na Qale Rutkhan jsme dojeli.
• Zjistili jsme, že tam jsou všude akorát tak mraky lidí a je potřeba vyjít asi tak sto schodů, což zabere minimálně hodinu. 
• Podél schodů byla nekonečná řada stánků a odpadků.
• Všude byli lidi v pantoflích co ječeli.
• My s Jiřím jsme spolu nemluvili.
• Bylo vedro jak v prdeli a hrozná vlhkost, takže jsme se potili jak prasata.

Tj. Výborný výlet za všechny prachy. Nahoře to bylo hezký, nicméně všude lidi s chovánim uječených zvířátek. Tak jsme si nahoře snědli zbytky svačiny a šli jsme zase dolů.

Kvůli zpáteční cestě už bylo třeba alespoň úsporně komunikovat. Podařilo se nám tedy shodnout že taxikáře pro dnešek nechceme ani vidět, takže jsme zkusili stop. Podařilo se nám nasednout k párečku karatistů, kdy paní uměla alespoň základní anglická slovíčka.

Ukázalo se, že nás mohou hodit na půli cesty, což nám hodně pomůže, nicméně na místě, kdy měla jejich cesta směřovat vpravo a naše vlevo se rozhodli, že si kvůli nám zajedou, hodí nás do Rashtu a prodlouží si tak svůj výlet asi o 30 km!!

Byli moc hodní a vytrhli nám trn z paty ale také nám navíc zlepšili zase o trochu náladu.

Prošli jsme se tedy zase další částí centra a toužebně jsme vyhlíželi nějakou příjemnou kavárnu.

Nakonec jsme našli ráj na zemi asi deset minut chůze od Saeedova domova! To se zrovna hodilo, protože jeho tenisové lekce dnes končily až v deset večer. 

Uklidili jsme se tedy do kavárny Cafe de La Vie s krásnou zahrádkou, super milou obsluhou a vynikajícím kafem, limonádou a vlastně i jídlem. Povídáním s hrozně milou servírkou a hovorem s Kanadou jsme strávili celý večer v kavárně a byl to nejlepší lék na rozjitřené emoce z dnešního dne. 

Saeed nás nakonec v kavárně vyzvednul kolem půlnoci, hodil nás domů (za roh) a po krátkém pokecu jsme to zabalili a šli chrnět.