Ráno jsme se rozloučili se Saeedem, který nám ještě pomohl po telefonu rezervovat na místním autobusáku jízdenky na jediný dnes jedoucí autobus. Dali jsme si rychlej čaj a rozloučili se. My jsme ještě plní nadšení ze včera vyrazili opět do nedaleké kavárny. Tady jsme si dali snídani šampionů v podobě omelety. Během chvíle nás oslovil kluk sedící u vedlejšího stolu. Měl takový roztomilý brejličky a knír alá Franz Josef. Představil se jako Reza, kterej má svůj projekt, kdy rozmlouvá s lidma o jejich strachu. Najednou jsme tu měli takovou depresivně filozofickou debatu, ale moc pěknou. Zanedlouho se objevil v kavárně Rezy kamarád, který neuměl moc anglicky. Chvíli spolu něco řešili a kámoš odešel. Asi za pět minut byl zpátky a Reza nám vysvětlil že kámoš neumí anglicky, ale moc by se s námi chtěl bavit. Proto mu navrh, ať donese svůj tar (hudební nástroj) a zahraje nám na něj, protože hudba je univerzálním jazykem. A taky že jo. Kámoš teda dobře válel, po chvíli přidal i zpěv. Chudák měl ale hroznou trému a Reza nám vysvětloval že kvůli taru a svému hudebnímu zapálení má tak trochu potíže doma, protože tam nemá uplně 100% podporu a zároveň není snadný vystupovat veřejně, jelikož to uně není po chuti režimu. (Alespoň tak nám to chlapci vysvětlovali.) Při rozloučení jsem se nemohla zbavit takovýho zvláštního koktejlu pocitů. Bylo mi smutno že plno lidí, co jsme v týhle zemi potkali jsou skvělí umělci, který ale nevyužívají svýho potenciálu a nemůžou naplno dělat to, pro co mají cit a vlohy. Zároveň jsem pořád přemýšlela o těch běsech a boji s nima no a do toho jsem měla radost, že jsem mohla potkat tak zajímavý lidi na hrozně příjemnym místě. Celá ta kavárna totiž měla skvělou atmosféru, kde se člověk cejtil bezpečně, jako v takový bublině odtržený od reality. (Tim si prosím nevysvětlujte situaci, jako že se jinak v Íránu cejtím nebezpečně. Spíš jsem si připadala jako kdybych se přenesla někam do Německa do hipster čtvrti.)

Reza nám ještě na rozloučenou věnoval obrázek, kterej nakreslil během našeho povídání. Ach jo. Buď mě tu lidi vytáčej (taxikáři) nebo mě dojímaj (Reza).

Abych ukončila sentimentální chvilku, z kavárny jsme se vypravili na poštu. Zapojili jsme se totiž (já si to teda vymyslela, to se přiznám) do takovýho charitativního projektu srdcaři na cestách. Pro realizaci projektu je z naší strany potřeba koupit a odeslat pohledy z naší cesty těm, kdo přispěli na dobrou věc. A protože v Íránu jde pohled odeslat pouze prostřednictvím pošty, vyrazili jsme na poštu. Tady jsme si odebrali pořadový lístek a když se asi deset minut nic nedělo, přištrádovali jsme si to rovnou k okýnku. Paní teda asi viděla dva exoty s pohledama poprvé v životě. Šla se tedy zeptt dozadu, co s náma. Tam společnými silami spočítali kolik to asi tak bude stát (matematika tady jde všem asi jako mě – pro ty co mě neznají, tak si stěží spočítám rohlíky v pytlíku) a dovalila zase k nám. Postup byl následující:

• Otevřela trezor a z něj vyndala asi dvacet různých aršíků se známkami
• Začala zase počítat
• Dopočítala se
• Začala trhat jednotlivé známky a.skládat je do políčka nad vypsaným adresátem
• Celkem jich tam bylo pět o třech různých hodnotách
• Toto potom opakovala u každé z pěti pohlednic
• Jednu známku po druhé navhlčila polštářkovým vlhčítkem (nevim jestli se to tak jmenuje, ale paní pokladní u babičky na vesnici v Jednotě tu houbičku vždy měla vedle pokladny, aby jí šly dobře vracet papírovky a nemusela si slintat na prsty) a přimáčkla na pohledy
• Známky moc nedržely (kterej magor by taky losílal pohledy do Evropy) takže jsme je začali připlácávat
• Zaplatili jsme a teď doufáme že pohledy dorazí

Už nám nezbývalo moc času do odjezdu busu, takže jsme to vzali přes místní bazar, kde jsme našli místní žrádelnu plnou místních chlapů. Vecpali jsme se dovnitř a poručili si stejnej talíř jako měl chlápek co se cpal hned vedle nás. Dostali jsme obří talíř rejže a masový kuličky v rajský omáčce.  Byla to lahoda a nestálo to skoro nic. 

Spokojený jsme se přesunuli na autobusák, kde jsme počkali až dorazí náš bus a za pomoci přítele na telefonu si vyzvedli pro nás rezervované jízdenky. K našemu zklamání se tentokrát nejednalo o VIP bus se sváčou a prostorem pro nohy, ale o nějaký vyřazený turecký autobus v rozpadu. Museli jsme co hodinu stavět, vždycky vyběhl čičmunda z busu a kbelíkem polejval motor aby se nepřehřejval. 

S timhle cirkusem jsme se pomalu sunuli k Hamadánu, kde jsme měli dohodnutý couchsurfing u kluka jménem Nasser. Dala jsem mu vědět, že jedeme jediným možným autobusem a bohužel dorazíme až o půlnoci. No, kvůli polejvací estrádě jsme dorazili asi ve dvě v noci a museli jsme ho vzbudit. Nicméně Nasser byl hroznej sympaťák a nezlobil se. Hned jsme zalehli na koberec v obýváku a spalo se nám krásně. Začínáme milovat íránský kobercový spaní na tenkejch doma šitejch matracích.