Na začátek musím podotknout, že tentokrát jsme ve městě nezažili nic moc zvláštního. 

Dorazili jsme nočním autobusem do Esfahánu. Tyhle VIP autobusy jsou lahoda. Každý dostane sváču na cestu, je tu plno místa, sedačky se dají víc sklopit… 

Z busu jsme vystoupili asi v sedm ráno a rovnou jsme se jali hledat kde složit hlavu. Vyrazili jsme do vytipovaného ubytování, ale zjistili jsme hned, že to nebude taková sranda. Chtěli po nás 20€

Zkusili jsme tedy další možnost – Sean guest house. Jednalo se o byt předělaný na ubytování. Sean zrovna nebyl „doma“, ale počkali jsme na něj. Následně proběhlo dohadování o ceně až jsme na jeho návrh 14€ za oba a pěkný pokoj kývnuli a byli jsme rádi, že zase pár dní bude pouze v naší režii.

Než uklidil pokoj po předchozích turistech, šli jsme se pocourat centrem Esfahánu. Obrazili jsme bazar, místní velké náměstí Naqsh -e Jahan Square, dle některých údajů druhé největší na světě a dali si džusík v místní hodně staré kavárně.

Také nás nalákali do jednoho z kobercových obchodů. Hned venku jsme jasně řekli, že si nic kupovat nebudeme, ale když nabízeli, že nám něco povědí o kobercích a jejich výrobě, šli jsme. Dostali jsme čaj a týpek nám ukazoval různé vzory nomádských koberců, které měly např. lemování utkané z kozích chlupů, což má údajně tím aroma odpuzovat hady. 

Jiné koberce měly uprostřed speciální ornamenty a sloužily pro jídelní příležitosti. Doprostřed se totiž balil chleba a když ae koberec „rozbalil“ všichni zasedli okolo a jedlo se. 

Koberce z tradičního města Qom zase byly neskutečně hebké jelikož byly tkané z hedvábí.

No a samozřejmě došlo i na dotaz který z nich se nám nejvíc líbí, ať si povíme, že ceny poštovného začínají na 20€ a dokonce se tu dá platit kartou, díky bankovnímu účtu zřízenému v Dubaji. Dobrý obchodníci jsou kluci! Nicméně my jsme opravdu jen poděkovali a šli zase po svých.

Dorazili jsme k paláci Chehel Sotoon a opět tu byl dvojí metr se vstupným. Nespěchali jsme dovnitř, nejdřív jsme se dospali v přilehlém parku a následně jsem se sama vypravila do paláce. Jiří veškerou kulturu zaspal. Podloubí před vchodem je podpíráno původními dřevěnými sloupy a  kolem paláce je pěkná rozsáhlá zahrada s jezírky. 

Celý vstup je pěkně bohatě zdobený a hezky fotogenický, uvnitř jsou zase k vidění velikánské malby s historickými výjevy. 

Bylo to moc pěkné, ale popravdě se jednalo o krátkou návštěvu a exteriér paláce včetně sloupů procházel rekonstrukcí. 

Po paláci jsme se ještě prošli k další z dominant Esfahánu a sice k dvoupatrovým mostům. Hlavně večer se mosty stávají oblíbeným cílem a srotištěm místních. Dá se totiž sejít po schodech až k řece a ze spodních stupínků si máchat nohy. 

Cestou k mostům se ještě Jiří zapojil do akce stěhování, kdy pomohl s odnosem lednice z auto do kumbálku u veřejného wc. Alespoň si jednou použití veřejnýho hajzíku taky odpracoval 😀

Večer jsme se věnovali tradičnímu nasávání místní atmosféry plus takovým těm otravně potřebným činnostem jako je praní atd.

Další den jsme vyrazili z rána na policejní stanici s cílem prodloužit naše víza. Potkali jsme tu jeden belgický pár, který pracoval na tom samém, tak nám mohl alespoň poradit jak na to.

Ouřadové si vzali naše víza, něco do nich zapsali, my jsme vyplnili papír s osobními údaji a potom jsme se dostali k šéfikovi místní stanice. 

Ten na nás koukal a nechápal, proč chceme prodloužit vízum víc než deset dní před jeho vypršením. Odkázal nás pryč s tím, ať dorazíme až to bude na pořadu dne. 

Ok. Dali jsme na radu našich „spolubojovníků“ kteří tvrdili, že pokud máme namířeno do města Yazd, ať to rozhodně zkusíme tam. Tohle místo je vyhlášené jako nejvíc „bezbolestné“ v tomhle ohledu. 

Po vízech jsme se prošli do arménské čtvrti, kde je k vidění několik kostelů a obecně je tu taková vyklidněná atmosféra. Také jsme dokoupili zásoby a přemýšleli, kam se dál vydáme. K obědu jsme snědli smažený kuře a předesílám, že tohle kuře zařídilo většinu dalšího plánu za nás. 

Na západ slunce jsme se vypravili na Fire temple, což jsou zbytky zoroastriánského kláštera kde uctívali oheň. Vyšplhali jsme pěkně na kopeček a pokochali jsme se západem slunce. Bohužel byl opar, ale i tak to byl hezký zážitek bez lidí. 

Musím totiž podotknout, že Esfahán na nás působil jako velmi turistická destinace a tak jsme byli rádi, že jsme na chvíli zase dál od lidí. 

Abych se vrátila ke kuřeti – smažené jídlo zkazilo oba naše žaludky, takže jsme přemýšleli co s tím.

Výsledkem bylo že jsme se spojili s místním kontaktem od našeho kámoše Vahída – s Hasanem a dohodli se, že můžeme v Esfahánu ještě zůstat a bivakovat u něj.  

Další den jsme se tedy potkali s Hasanem.

Ukázalo se, že je to milej kluk ale neumí skoro vůbec anglicky, takže komunikace byla hoodně těžká. Vzal nás do obchodu s oblečením kde pracuje, což jsme ale zjistili až posléze, protože nám to nedokázal předem říct. 

Potom jsme se šli kousek pocourat městem a ptali jsme se ho, jestli má dneska čas, nebo musí do práce. Nejdřív to vypadalo že má čas, ale pak se ukázalo, že vlastně čas nemá, jelikož bude slavit narozeniny se svojí holkou. 

Ufff. Domluva byla složitá a Jiřího břišně – zdravotní situace se začínala zhoršovat. Hasan nám nabídnul k ubytování „párty“ byt, kterej sdílí se svejma kámošema. Byl kousek od jeho práce, takže jsme si vyzvedli krosny, který jsme si nechali u Seana a přemístili se do malinkýho přízemního bytečku. Zatím tam měli jen telku, gauč a lednici, ale nám to přišlo jako ten nejlepší byt na světě! Poděkovali jsme mu a rozhodli se tu přečkat vyhrocenou zažívací situaci. 

Další den se nedělo nic zvláštního. 

Věnovali jsme se zlepšení břišní situace natolik, abychom mohli zítra na večer vyrazit do pouště a zjišťovali jakým nejvhodnějším způsobem náš výlet realizovat. 

Taky jsme přišli na to, že je dneska celý den Hasan mimo město, protože jel někam se svým šéfikem asi 500 kilometrů daleko od Esfahánu. Škoda. Zároveň nám psal Hasanův kámoš se kterým sdílí party byt, že by ho potřeboval mezi 11 a 16 hodinou (rande). 

Abychom nestáli jeho fyzickému štěstí v cestě, tak jsme Jiřího reinkarnaci přesměrovali do parků a kaváren, „domů“ jsme se vrátili v sedm večer. Nevhodné „vtípky“ Hasanova kámoše, který nám na WhatsApp psal něco uplně z cesty (protože neuměl anglicky, to je pak člověk těžko vhodně vtipnej…)  jsme přešli. Ach jo. Nicméně zítra jsme byli připraveni k ústupu, což jsme otestovali zátěží v podobě ochutnávky Beryani – jídla typického pro Esfahán. Je to taková mletá jehněčí placička z kýty, ocasního tuku a plící podávaná s chlebem, limetkou a bylinkama. Mimochodem kdybych znala složení předem, asi bych to nesnědla… Ale vyzkoušeli jsme to v totálně natřískané restauraci na místním bazaru, takže je to evidentně opravdu oblíbené jídlo a zase tak špatně to nechutnalo.