93. den Noc v poušti aneb operace desert storm

Po snídani jsme se hned sbalili a čekali, jestli dorazí Hasan do bytu, dle naší domluvy přes whats app. Měli jsme trochu pochybnosti o tom, že by se vše povedlo dle „plánu“ a uvědomovali jsme si i limity Hasanovo angličtiny. No, ukázalo se, že v bytě se opravdu nesejdeme, takže když stále nikdo nešel, vyrazili jsme za Hasanem do obchodu kde pracuje. Tady zatím taky nebyl. Nevadí. Čekání v kavárně za rohem, kterou jsme si vyhlídli den předem, nán rozhodně žíly netrhalo.

Dali jsme si super čaj, sendvič a Hasan nakonec taky dorazil. Za jeho dobrotu jsme ho alespoň pozvali na čaj. Chvíli jsme si pokecali v rámci jazykových možností a on byl fakt moc hodnej. Hodně nám pomohl a předal nám ještě kontakt na nějakýho týpka, kterej nás může svézt do pouště a ráno zase zpátky – super. Cena byla 1 500 000 riálů, což nám teda přišlo docela dost, ale co jsme se ptali na jiné nabídky, lepšího nic nebylo, spíš naopak. A Hasan říkal že je to good price, no tak jsme mu věřili. 

Potom co se přehouplo poledne byl už nejvyšší čas vyrazit na autobusák, abychom nějak rozumně dorazili do Varzanehu a odtud do pouště. Rozloučili jsme se a taxíkem se přesunuli na autobusák. 

Mimochodem, taxikář výjimečně uměl anglicky a ptal se, jestli jsme manželé (pokud to situace vyžaduje, tvrdíme, že ano). Jiří dlouho váhal a pak řekl že ne. 

Další otázka byla, zda jsme katolíci (pokud se na to ptá někdo, kdo neumí perfektně anglicky a neznáme ho, většinou je dobrý tvrdit že jsme, nešokovat a nemuset se to snažit nějak vysvětlovat). 

Jiří odpověděl, že ne. Taky pak dodal, že nevěříme v boha… To už jsem si v duchu ze zadní sedačky kladla otázku proč (proboha) zrovna tomuhle taxikářovi nemůžeme nabídnout jednoduše přijatelné odpovědi. Pán byl z toho docela překvapenej a ptal se, kdo dal tedy Jiřímu život. Ten správně odpověděl, že maminka s tatínkem (tímto je zdravíme). 

Taxikář to uznal, ale pak řekl. No, a kdo dal život mamince? A kdo stvořil zemi? A kdo stvořil moře? No přece bůh!

Nedivila bych se, kdyby přišly z Jiřího strany opět nějaké odpovědi svázané s evoluční teorií a velkým třeskem… Naštěstí se dokázal ovládnout a odpovídal už je výmluvné možná. Taxikář uzavřel konverzaci tím, že jsme všichni bratři a sestry (já bych dodala všichni jsme dobří lidé) a na rozloučenou nám popřál ať nás ochraňuje bůh (i Vás pane řidiči:). No, toto bychom měli. 

Na autobusáku jsme se přeptali kudy k našemu autobusu a byli nasměrováni k takovýmu rozpadlýmu mercedesu z roku nebreč (asi 40 let starej) s kapacitou asi 15 míst.

Zabrali jsme zadní sedačku a čekali. Zhruba po půl hodině čekání, kdy už jsme byli krásně opocení, se busík naplnil, pan řidič zasednul za volant a jelo se.

Dvouhodinovou jízdu jsem zaspala. Poslední co si pamatuju je, že Hasan volá Jiřímu, ten dává telefon spolucestujícímu a pan spolucestující instruuje řidiče kde nás má vyhodit. 

Po výstupu z busíku na nás už čekal týpek v autě aby nás odvezl do pouště (jupí, poprvé v životě uvidíme poušť!). Ukazuje se, že anglicky neumí ani slovo. Voláme tedy přítele na telefonu aby nám ještě zastavil u krámu, kde bychom mohli doplnit zásoby vody a koupit si sušenky a taky aby počkal s odvozem na místo alespoň dvě hodiny a my se v poušti teď neupekli. 

Naše přání byla vyslyšena, takže jsme po nákupu zakempili v jednom tradičním domě, kde se povalovaly dvě Polky, které jsme potkaly v Esfahánu v ubytování u Seana. Byly tu se svým průvodcem, co mluvil anglicky. Díky němu jsme se dohodli s naším „pouštním týpkem“ že nás tu nechá a vrátí se pro nás za hodinu a půl. My zatím čekali ve stínu a prohlídli si fakt zvláštní krávu a „hrbem“. Nabízeli nám, že krávu zapřáhnou do speciálního zařízení pro čerpání vody, ale ať zaplatíme. No už ji začali lifrovat ke „studni“, ale rychle jsme zasáhli že děkujem, ale krávu v akci vidět nepotřebujeme, ať si taky oddychne, že jo. 

Asi ve tři čtvrtě na sedm se objevil náš týpek, my nasedli a vyrazili jsme vstříc písku. No, jeli jsme asi patnáct minut. Náš požadavek, že chceme vysadit někde v dunách, kde nebudou žádný lidi, byl splněnej téměř hned. No, lehce vydělanej milionek a půl 😀 

Nicméně poušť, euforie, západ slunce, písek všude, uaaaaa! 

Hned jsme odhodili batohy a začali se škrábat nahoru na dunu. Dalo nám to celkem zabrat, nahoře jsem funěla jak sentinel a myslela že omdlim, ale přežila jsem. Udělali jsme si fotky a hlavně se snažili si obtisknout vše dobře do paměti. Začalo docela foukat a hlavně jsme měli hlad. Slezli jsme zase dolů a začali stavět stan. Než jsme měli dostavěno, začalo fučet docela dost. To prakticky znamenalo že písek byl uplně všude a „útočil“ neustále na náš stan. 

No, pokud bychom začali ohřejvat plechovku s jídlem, kterou jsme měli k tomuhle účelu s sebou, byla by k tomu i písková příloha. Takže Jiří snědl plechovku studenou ve stanu, já se spokojila se sušenkama.  Co pět minut se ve stanu zamlžilo od pecky letícího písku dopadajícího dovnitř. Krása! Takhle přesně jsme si to představovali. Že budeme zalezlí ve stanu, větrem zvířenej písek uplně všude a budem poslouchat podcasty…

Po třech podcastech, asi v jedenáct, se najednou situace uklidnila a my mohli ven. Bylo uplně jasno, svítil měsíc a konečně nebylo vedro! Paráda!!! Prošli jsme se tedy vystydnutým pískem a zjistili jsme, že teda moc daleko nás nemluvnej muž nezavezl… (Byl ale hodnej, protože za tmy přijel autem aby nás zkontroloval a ptal se jestli je vše ok a pak zase odjel.) Bylo hodně vidět světelný znečištění okolního města. Ale co už. Nefoukalo a to bylo hlavní, užívali jsme si náš životní zážitek. 

Východ ☀️

Jirgen měl na ráno nastavený budík na pátou ma východ slunce. No… Co myslíte… já jsem to absolutně zaspala a  šla si vyfotit kopečky až s ranním sluníčkem. To bylo cca tak sedm hodin ráno.