94. den Pouštní město Yazd

Poté co jsme se probudili v poušti (Jirgen už v pět ráno, já až v sedm, protože jsem neměla ponětí o tom, že by zvonil nějaký budík…) jsme rychle sbalili stan a dali si sušenky na zahnání hladu. Kolem půl osmý už pro nás přisvištěl nemluvka s autem a odvezl nás zpět směrem na Varzaneh. Podařilo se nám s pomocí mapy dohodnout vysazení na kruháči za městem směrem na Yazd, kam jsme dnes měli namířeno.

Uprostřed ničeho jsme se pustili do stopování. Naštěstí jak bylo ráno tak jsme se nepekli. Pár aut projelo bez náznaku přibrždění, ale netrvalo to dlouho a jedno z těch, co kolem nás prosvištěly se najednou otočilo a vrátilo! Super!

Byl to sympaťák co vezl plný auto čokoládek ke kafi. Přeskládal náklad abych se vmáčkla na zadní sedačku a jeli jsme do města Naein. Byl tak hodný, že nás svezl přes celé město na autobusák a ještě nám do překladače napsal větu že nás rád potkal a chce, abychom měli z Íránu hezký zážitek a dobré vzpomínky. Moc jsme mu poděkovali, udělali si fotku a šli omrknout spoje do města Yazd. 

Na autobusáku to moc nežilo a nikdo nemluvil anglicky. Ukázalo se, že odsud autobusy do Yazdu nejezdí, ale pokud chceme, můžem dojít na nedaleký kruháč a tam si stopnout projíždějící. A tak jsme i udělali. Dobelhali jsme se na kruháč a hned nás začli lanařit dědové taxikáři. Vysvětlili jsme jim, že tu hodláme čekat na autobus. Překvapivě se s tím vysvětlením spokojili a ještě nám ukázali že čekáme správně, což potvrdil i příchod dalšího pána čekajícího na bus. Asi za půl hodiny opravdu přifrčel „náš spoj“ a my za 250 000 (50 Kč) naskočili.

Zhruba za dvě hoďky jsme byli v cíli, konkrétně teda na naprostém okraji Yazdu někde v průmyslové zóně. Yazd je město s pouštním klimatem a prší tu za rok jen 23 dní v roce, úhrn srážek 49 mm (zdroj wikipedie). Taky je to významné místo pro Zoroastriány a jejich náboženství (více zde).

Jirgen už předem získal kontakt na jednoho kluka ohledně ubytování a tak jsme se potřebovali dostat do centra na udanou adresu. Zkusili jsme si zavolat Snap (obdoba Uberu) ale nikdo pro nás nechtěl přijet. Oslovili jsme tedy tři pod stromem se válející taxikáře. Ti nevěděli vůbec kam chceme jet, i když jsme se jich ptali na místo v Praze podobné Prašné bráně… Když jsme jim řekli, že by nám stačilo centrum, tak si řekli cenu třikrát dražší než ukazoval Snap! Naprostá zoufalost. I když jsem v tu chvíli myslela že pojdu, protože se začala stupňovat moje dvoudenní přetrvávající nevolnost, rozhodla.jsem že to radši dojdu pěšky než ztrácet čas s mimoněma. 

Vydali jsme se teda k hlavní vedoucí do centra a doufali jsme, že když trochu popojdeme, chytneme snáz Snap. No, popošli jsme asi deset metrů a zastavilo auto. Vevnitř seděl sympaťák a anglicky se ptal kam jedeme. Ukázalo se, že to není taxi, ale chlápek kterej má firmu na potisk předmětů a může nás svézt víc jak půlku cesty. S velkou vděčnoatí jsme k němu nasedli a ještě jsme si popovídali dobře. 

Odtud už to nebylo daleko. Když jsme dorazili, Reza na nás už čekal. Byl to sympaťak a ukázal nám pokojíček v tradičním stylu v tradičním domě. Na zemi koberce, malá kuchyňka, koupelna jen pro nás! a k tomu super dvorek s posezením v kobercích a takovym pidi bazénkem s rybičkama – krása! Jediný co bylo třeba doladit byla cena. Údajně je tu domluva že minimum je 19 Euro na osobu. No to ne! To je nad naše možnosti. I když už jsem se viděla jen jak ležim, řekla jsem že radši půjdu jinam. Vysvětlili jsme tedy, že tolik dát nemůžeme a shodli jsme se na 10 Eurech za noc za oba. Skvělý. Zaplatili jsme tři noci a já mohla vytuhnout na celý odpoledne a trochu se zreinkarnovat. 

Večer, když už jsme se trochu probrali k životu, jsme vyrazili na procházku městem, který je naprosto fascinující a my po lehkém otrávení z Esfahánu zase začínáme cítit nové nadšení!

Historické centrum je totiž tvořeno úzkými spletitými uličkami a všechny domy jsou z bláta a nepálených cihel. Omítnuto je blátem se slámou. Celé město je navíc protkané systémem kanátů, což je systém rozvádějící vodu a taky jsou na každém rohu k vidění bagdíry. To jsou staré klimatizační věže, které jsou předchůdcem dnešní klimošky a stále ještě ochlazují místní domy. Zatím jsme z tohoto města v euforii a těšíme se na další dny a nové objevy 🙂