Ranní plán na budík v osm totálně selhal. Zvuk budíku jsme s přehledem igonorovali a vysoukali se ze spacáčků až tak v deset. Protože už bylo venku vedro jako prase a věděli jsme že je navíc dneska svátek, rozhodli jsme se nijak se nehonit. Stejně bude všude mrtvo. Dali jsme si snídani a šli ohledat náš stan zpustošený po noci v poušti. Dostal totiž pořádně zabrat všudypřítomným pískem. Vyklepali jsme ho na dvorku a omyli vodou včetně tyček a kolíků. Sice to bude chtít ještě další kolo, ale z nejhoršího jsme ho očistili. Následovalo praní prádla v lavůrku a vyklepávání krosen. Odpoledne jsme konečně vylezli ven a šli se pocourat uličkama starého města. Jelikož mě sužoval hlad, zastavili jsme se nejdřív ve snad jediném otevřeném občerstvení na falafel v bagetě a potom jsme se šli podívat do mešity naproti. Byla teda evidentně moderní a nově postavená, nicméně jednou po nás nikdo nechtěl vstup, což bylo pozitivní a mohli jsme si prohlídnout barevné vitráže. Potom jsme rovnou zamířili k Amir Chakmakq komplex což je náměstí s mešitou, karavanserájem atd. které představuje jeden ze symbolů Yazdu. Odpálkovali jsme pár naháněčů a opět zalezli do úzkých uliček. Tady jsme museli ještě odpálkovat drzou mládež pořvávající „fuck you“, pravděpodobně jediná anglická slova která znali…

Najednou jsme ale byli v uličkách sami, nikde nikdo, pohodinda a přímo před náma se vyloupl vchod do mešity. Jako první jsme se tedy zaradovali z přítomnosti bezplatného wc, ale hned po uspokojení primárních potřeb jsme se vydali na oblídku tohodle místa. Na „nádvoří“ mešity na nás z výklenku něco volala taková babča. Už jsme si zase říkali že přijde scénka se vstupným, ale ono ne. Babča obklopená samovarem, dvouplotýnkovym vařičem, třema konvičkama a hromadou nádobí na takové malé „válecí plošince“ divoce gestikulovala ať si jako sedneme. Za chvíli před námi už přistál čaj, stejně jako před německýma turistama sedícíma na druhé straně týhle malý místnůstky. Za chvíli už nám babi sypala do ruky cizrnu k zobání a rozinky. Mezitím dorazila další babča a taková veselá paní která čekala evidentně miminko. Ukazovaly nám, ať si vše vyfotíme. Nás ale nejvíc zajímala fotka paní „čajovnice“, ke které jsme dostali povolení.

Poděkovali jsme, a šli jsme se podívat do mešity. Ukázalo se, že jsou uvnitř jen samý ženský, takže Jirgen hned vycouval. Jedna paní, asi ve věku mý babičky (i když tady všichni vypadaj mnohem starší, takže spíš ve věku mojí mámy) mě hned super angličtinou vítala uvnitř a vysvětlila mi, že pondělí je spešl den jen pro ženy a že nejsem v jen tak obyč mešitě, ale u nějakého významného hrobu. Paní mi vysvětlila, že když ho obejdu a budu mít nějakou prosbu, tak ten nebožtík je spojnicí mezi mnou a bohem. Poděkovala jsem jí a všechny baby v čádoru čučely div jim oči nevypadly. Obešla jsem teda hrob z důvodu ne abych zneužívala nebožtíka, nýbrž abych se podívala jak to tam pořádně vypadá. Nicméně já moc mešity nemusim, takže jsem se koukla, poděkovala, řekla babi na shledanou a šla jsem zase ven. Pěkné místo s pozitivníma lidma. To se nám líbí! Nadšení z po delší době opět přátelských lidí kteří nemají zálusk na valuty od cizinců jsme pokračovali dál uličkami. Už včera nás u jednoho stánku zaujala polívka, tak jsme se ji rozhodli dneska vyzkoušet. Pojmenovali jsme jí íránská kulajda. Bylo v ní totiž dost kopru, měla smetanovou barvu a jedla se s trochou octa. Základ byl tedy stejný, nicméně navíc v ní ještě byla čočka, nějaká ředkev na způsob kedlubny a další bylinky. Nebylo to nejhorší.

Další kroky uličkama nás zavedly až k mešitě, odkud se linul „zpěv“ modliteb. Byli jsme zvědaví, tak jsme se vypravili za zvukem. Před mešitou stál hlouček pánů a dětí, plno lidí chodilo ale i dovnitř a ven. 

Pozdravili jsme se s pánama a ti na nás hned ukazovali ať počkáme. Za chvilku už jsme v ruce drželi čaj a vynikající kokosku. 

Chvilku jsme takhle pozorovali cvrkot a snažili se identifikovat které dítě patří ke kterému taťkovi. Najednou začali vycházet lidi z mešity, sváteční modlitba byla.pravděpodobně u konce, takže jsme se rozloučili i my. Poděkovali jsme a šli jsme v euforii z nových zážitků pomalu k domovu. Bylo totiž už plno hodin a další den jsme chtěli brzy vstávat abychom byli včas na policejní stanici kvůli prodloužení našich víz. 

Cestou nás ale ještě zaujala jedna taková boční ulička. Byly v ní pověšené obrázky Yazdu a okolních míst. Na konci uličky se najednou vyloupnul takovej děda a uklízel zrovna něco. My jsme se dívali na obrázky a pozdravili jsme. Děda se smál od ucha k uchu a už na nás ukazoval ať jdeme za ním. Dovedl nás až na dvoreček hodně starého domku. Pochválili jsme mu dvorek a děda ale ukazoval ať se zujeme a jdeme za ním domů. Hrdě nám ukazoval svůj skromný byteček s malýma okýnkama. Na strop byl pyšnej nejvíc, měl ho krásně zdobenej jak na zámku (a to i když ta místnost neměla skoro okna a mně připomínala parašutistickou kryptu…) ale hlavně ho dělal sám. 

Dostali jsme každej limonádu z citronu a cukru a obdivovali jsme dědovo medaile. Prý je má z karate – ty brďo, v týhle zemi je to fakt extrémně populární sport! Přišlo nám, že už jsme šmejdili dost. Rozloučili jsme se proto a valili domů. Zážitků jsme dneska měli až až 🙂