96. den Yazd a policejní stanice

Úkol dnešního dne je jasný – zajít na policejní stanici a nechat si prodloužit víza.

Po snídani jsme tedy vyrazili taxíkem na okraj města. U vstupu jsme odevzdali telefony a přesunuli se k budově kde už byla natřískaná čekárna Afghánci. 

Jakmile ale týpek za přepážkou viděl dva bělásky hned ukázal ať jdeme za roh, kde jsme našli dveře. 

Vstoupili jsme přímo do místnosti s úředníky a řekli, že bychom rádi prodloužení víz. 

Rovnou jsme byli odkázaní ke stolu hlavního bosse. Byl to takovej sympaťák s pleší. Smál se a ptal se odkud jsme, jak dlouho budeme v Yazdu a proč už máme na našem víza papíru něco napsanýho ve fársí. Vysvětlujeme, že jsme se ptali na prodloužení už v Esfahánu, ale bylo příliš brzy. Pokýval hlavou a ptal se jak dlouho budeme v Yazdu a jestli nám jeden měsíc navíc bude stačit. Odvětili jsme, že určitě a tak mohlo začít byrokratické snažení. Museli jsme dodat dvě fotky (zahalený vlasy), kopii pasu, vízum a jeho kopii, účtenku o zaplacení poplatku a kopii plus dva papíry s osobníma údajema. 

Nejprve platíme každý 350 000 Riálů. Potom jsme nasměrováni za roh, kde je velký kopírovací centrum a kde nám ofotí účtenku a prodají formulář(!) potřebný pro prodloužení. 

S vyplněnými papíry se vracíme zase nazpátek. Tady si sedneme do kanclu na židli a čekáme co bude dál. Pan „asistent“ nejdřív odbavuje hromadu Afghánců. Vždy si vezme hromadu pasů, něco dohaduje, občas na kopii pasu natiskne razítko a podškrávne muří nohu, občas přicvakne fotku sešívačkou, každýho ale zkásne o poplatek a vysvětluje, že je moc busy. Soucitně přikyvujeme a jsme fascinovaní jakým způsobem může tenhle proces fungovat… 

Zhruba za půl hodiny se nejistě ptáme co s našima papírama, protože pan šéfik nám říkal ať si počkáme, že dnes by mohlo být hotovo. Pan asistent je překvapený, že by to mělo být už dnes, ale vyndá tedy růžové tvrdé desky, přemaže původně vyplněné jméno, takže vlastně recykluje a my máme za úkol vepsat naše jména. Odevzdáme hromadu papírů, asistent přicvakne naší fotku, přišpendlí velkej papír k deskám, zkontroluje vše a přenese na stůl bosse. Máme čekat. A tak čekáme. Boss mezitím telefonuje, přijímá průběžně přicházející další prosebníky co se div neklaní a do toho občas něco podepíše. 

Usmíváme se a čekáme. Boss otevře naší složku a ptá se, jak správně vyslovit naše jméno. Do toho přichází Němec, co mu dneska jede autobus do dalšího města a „potřebuje“ prodloužit vízum co nejdřív. Šéfik se s nim nemaže a rovnou ho odkáže do dalšího města, na počkání teda rozhodně nic nebude. 

My stále čekáme. Zhruba za dvě hodiny se Jiří nenápadně podívá na šéfika co jako bude, načež se šéfik rozmáchne, najde razítko, natiskne ho na naše víza a je hotovo. Tadaaaaaa. (pozn. Jiřan: teď jsem rád za průpravu na mé Alma Mater aka ČZU, konečně jsem využil nabité znalosti v praxi)

Byrokratický úspěch jsme museli oslavit kebabovým obědem v restauraci naproti. Dali jsme si jeden na půl a byli jsme nacpaný až až. 

Po obědě jsme chtěli omrknout zoroastriánský chrám co byl nedaleko. Svezli jsme se tedy na místo a opět čelili dvojímu vstupnému. Tentokrát 250 000 Riálů. Za pokladnou byl super kluk, pěkně jsme si pokecali a ukázalo se, že on sám vyznává zoroastriánství. Nicméně, my jsme mu vysvětlili že dvojí vstupný je proti našemu přesvědčení a tak místo omrkneme zvenčí. Stejně nám vlastně udělal radost půlhodinový rozhovor který jsme měli s ním o jeho životě, takže když neuvidíme památku zevnitř, stejně budu kulturně ibihacena, jenom jiným způsobem. Myslim že rozuměl našemu vysvětlení, ale stejně jsme za exoty…

Taxikář, který nás vezl do centra (abych to ještě vysvětlila s těma taxíkama: stojí tady úplný pakatel a MHD až na výjimky vůbec nefunguje, takže je to jediný možný způsob dopravy po městě) byl sympaťák se super angličtinou. Říkal, že studoval operní zpěv v Kyjevě – wow – ale bohužel si kvůli špatný ekonomický situaci v Íránu nemohl dovolit studium dokončit. 

Odpolední pařák jsme přečkali „doma“ a večer jsme se oddali tradičnímu bloumání ulačkami, zpříjemnili jsme si večer zmrzkou, falafelem a kafíčkem (vynikajícím cold brew) v cafe tourist (jak příšerně ten název zní, tak o to skvělejší je to kafíčko). Na závěr večera jsme náhodou zjistili, že si tak tři minuty od našeho bydlení je vstup do místního bazaru a bazošem jsme se prošli až domů. Večer jsme ještě doháněli velké resty spojené s blogem.