97. – 98. den Opuštěná vesnice Kharanagh

Plně adaptovaní na místní líný režim jsme vstali asi v deset, zkusili se rozhýbat vzpomínkou na jógu a po snídani vyrazili na poštu poslat další várku pohledů pro srdcaře na cestách.

Dokoupili jsme si sušenky a kokosky na cestu na dnešní výlet. Chystali jsme se totiž na výlet do Kharanaghu, vesničky opuštěné v 70. letech. Hned vedle byla postavená nová vesnice, kde teď žije asi 130 rodin, protože v té původní vyschla voda. 

Cíl dne byl vzdálený asi 70 km od Yazdu. Vzali jsme si proto na první část cesty Snap, abychom se dostali za město. Pan řidič tedy strašně bloudil, ale nakonec se mu podařilo najít místo, kde jsme chtěli vyhodit. 

Zaplatili jsme mu a ocitli se sami na silnici uprostřed ničeho. Vlevo pustá krajina, vpravo pustá krajina a slunce šajnilo. Aut teda zase tolik nejezdilo, spíš samej kamión. Nicméně nebylo to nejhorší. Šli jsme tedy našemu stopovacímu štěstíčku naproti a usmívali se na projíždějící řidiče. Za chvilku už nám zastavil pán v Zamyatu (nejpopulárnější užitkový vůz Íránu), vzadu měl takovou ohrádku na zvířata, toho času prázdnou. Něco se nám snažil vysvětlit, čemu jsme nerozuměli, ale když odsunul chleby ze sedačky na palubní desku aby nám udělal místo vedle sebe, pochopili jsme že je čas se namáčknout na jediné volné sedadlo a jeli jsme. Naše cesta skončila u odbočky na jatka. Sice se nám pán ještě něco snažil říct, ale neměli jsme šanci mu porozumět, tak jsme mu alespoň v překladači ukázali větu že jedeme rovně a děkujeme za svezení. 

Rozloučili jsme se a za minutku už jsme se vezli s pánem semínkáčem. Celou cestu loupal slunečnicový semínka a hodil nás až do Kharanaghu (toho nového). 

U mešity bylo živo, my jsme se tu ale kromě wc nezdržovali a rovnou prošli jinak mrtvým městem do starého Kharanaghu. 

Jako první jsme narazili na opravenou budovu s volně přístupnými schůdky vedoucími na střechu. Vylezli jsme tedy na střechu něčeho, co připomínalo hamam. Nakonec se ukázalo, když jsme sešli schodama na druhý straně dolů, že jde o karavanseráj. Ok.

Minuli jsme budovu kde se vybíralo vstupné a pokračovali takovou úzkou uličkou. Nikde nikdo. Takže jsme si prohlídli pár baráčků které dneska fungují spíš jako chlívky. Prošli jsme kolem zahrádek s granátovýma jablkama a najednou se nám otevřel pohled na neskutečnou spleť uliček a celého městečka. 

Prošli jsme se v tomhle 4000 let starém labyrintu a byl to zážitek. Nedovedu si vůbec představit jak tenkrát vypadal život v téhle skoro poušti. 

Po dostatečném množství fotek a nacpání se sušenkama jsme pomalu vyrazili na hlavní chytnout stopa do Yazdu. Netrvalo to ani pět minut a už třetí auto nám zastavilo. Bylo to velký SUV a jelo jako po másle, takže nám oběma padaly hlavy. Když jsme se probrali byli jsme už v Yazdu. Poděkovali jsme a šli rovnou uhasit hlad do místního bufáče s burgrama. 

Aby pri dnešek nebylo málo kultury, ještě jsme chtěli jít omrknout Zurkhaneh, což je perskej sport pro chlapy. Dře se ve spešl tělocvičně kruhovýho půdorysu za doprovodu živé hudby. Jeden ze cvičících (ten nejstarší/nejzkušenější) stojí uprostřed a „předcvičuje“ s jednotlivými nářadími. Tempo a délka cvičení je ale závislá na hudebním doprovodu. Nářadí je k dispozici hned několik. Např. Taková úzká dřevěná destička o kterou se chlápci opírají při provádění takových zvláštních kliků. Pak jsou k dispozici velké dřevěné desky, velké dřevěné „kužely“ které vypadají podobně jako ty na žonglování a nesmí chybět mohutnej železnej luk, kterej se drží v jedný ruce nad hlavou a na „struně“ jsou navlečený další kovový části co chrastí jako činely. Všechno nářadí je hrozně těžký a zvedá se nad hlavu. Tenhle sport dříve sloužil bojovníkům při persko – arabských válkách aby se udržovali v kondici a byli připravení dobře na boj. 

No, my jsme dorazili do Zurkanehu, kde se vybíralo 150 000 Riálů vstupné. Zaplatili jsme tedy a doufali, že to nebude jen přehlídka pro turisty. 

Zrovna cvičili docela starší ročníky. Jeden z nich tam byl tak do počtu, ten se totiž ani nemohl ohnout přes pupíka. Každý kdo někdy viděl Asterixe a Obelixe si určitě musel vybavit postavičku většího z nich a tak nebylo překvapením, že vlastně ani necvičil. Ostatní se snažili, ale bylo vidět že buď nemůžou, nebo to flákaj. Myslim že okolo sedící turisti (ale našlo se i pár místňáků) byli jedinou motivací pro dokončení „tréninku“. 

Po shlédnutí jejich výkonu jsme si šli trochu zvednout tlak kafíčkem a následně jsme se vydali k domovu. Cestou jsme ještě pořešili chleba na zítřejší snídani a večer z postele se snažili dohnat resty ohledně blogu..

Další den jsme strávili dopisováním blogu a krátkou procházkou po Yazdu.