99. den Cesta do Shirazu

Posnídali jsme v pohodlí „domova“ a vydali se kolem poledního směr autobusák. Dnes jsme se totiž chtěli přesunout do Shirazu, a protože to je kus cesty, chtěli jsme vyjet v rozumnou hodinu. 

Za deset minut jedna hodina jsme se začali porozhlížet po jednotlivých společnostech. Zaujal nás název Hamsafa, což je jedna z nejznámějších dopravních společností, takže jsme se vydali tímto směrem. 

Postavili jsme se k přepážce a když se posléze začali věmovat čičmundovi, co přišel až po nás (to že mluvil fársí neznamená, že si koupí jízdenku jako první!) zase jsme rychle odešli a optali se vedle. 

Tady nám nabídli autobus ve tři za 500 000 riálů na osobu. No, ve tři by to šlo, ale něco dřív by taky bodlo. Týpek to asi vyčetl z našeho výrazu a připustil, že by to šlo ještě ihned. 

Proti odjezdu označenýmu časovou značkou ihned jsme nic neměli, ba naopak. Vyrazili jsme tedy za ním směrem k odjezdům. Tam jsme na lavičce zaplatili milionek – čistá ruka a ptali jsme se kam že si máme nasednout. 

Týpek něco blábolil a ukazoval na druhýho týpka a auto. To se nám teda nezdálo, aby nás vezli za milion taxíkem? A nedostali jsme ani jízdenku… po chvilce váhání jsme nasedli do auta a mlaďoch za volantem nás odvezl asi o 400 metrů dál za roh autobusáku kde čekal na základě telefonem smluveného signálu bus. 

Do něj jsme hodili krosny, usadili se a jelo se směr Shiraz.

Zdejší autobusy poskytují pasažérům vždycky vodu, noční VIP busy dokonce i sváču. Není v nich ale WC. Proto se docela často staví a to včetně delší pauzy na jídlo. Naše pauza by ted nebyla zas až tak nic divnýho, kdyby si tentokrát řidič busu cestu k benzínce nevytyčil sjetím z „dálnice“ napříč uschlým blátem oddělující opačné jízdní pruhy a včetně zkřížení protisměrného jízdního pruhu. (Ano, vraceli jsme se touto cestou i zpět do našeho směru.)

Zhruba po šesti hodinách jízdy jsme se živí ocitli v Shirazu a nechali se taxíkem hodit so předjednaného hostelu. No hostelu. Bylo to spíš takový ubytování v soukromí. Vyšli jsme do druhého patra kde nás přivítal mladý manželský pár. Docela sympaťáci bydlící ve 4 kk s tím, že se z chodby rovnou vešlo do velkého obýváku spojeného s kuchyní, oni bydleli v jednom z pokojů a další dva pronajímali. My jsme dostali přidělený pokojík s jednou postelí a jednou palandou. 

Pár byl docela komunikativní a hned nám začal vyprávět, jak vyrazili do Thajska.

Manželka se rozhodla v den svých narozenin vyzkoušet poprvé v životě jízdu na skůtru a nedopadlo to nejlíp. Nejen že narazila do zaparkovanýho auta, ale ještě si naprosto polámala stehenní kost a nebyla pojištěná. 

Trvalo asi pět dní (a vystřídání pěti různých nemocnic) než jí operovali a protože neměli peníze, jejich známí na základě instagramového postu uspořádali crowdfundingovou kampaň na zaplacení operace. 

Celkem tedy dostali 9000 Euro a noha byla zachráněná, jen kvůli zpoždění s operací musí chodit denně na fyzioterapie a ještě asi dva měsíce bude chromák. Shit happens. V tu chvíli jsem si ale říkala že jsem ráda, že by mě nenapadlo cestovat někam bez pojistky a tiše jsem promluvila k mému osudu a pronesla prosbu aby mě vynechal z podobnejch incidentů. 

Po vyslechnutí storky o motorce, prohlídnutí si jizvy na noze chlupaté tak, že jsem musela trochu krotit svůj údiv a projevení dostatečné lítosti prolnuté s překvapením, jsme se vypravili z domova na lov jídla. 

Zakempili jsme v nedaleké restauraci Pat, kde jsme si poručili na válecím kobercovém piedestalu Jiřího nejoblíbenější jídlo – Fesenjan. Jde o kuře ve sladkokyselé omáčce z granátového jablka, sušenejch meruněk, mandlí a bůh ví čeho ještě, která je naprosto vynikající.

Narvaný jsme si pokoupili ještě ve stánku vedle ovoce a okurky a šli jsme domu zalehnout.