Podařilo se nám vstát relativně brzy, protože jsem dneska chtěla vyrazit na mastňáckou záležitost a tj. prohlídku Růžové mešity v Shirazu. Ukázalo se, že v ceně ubytování je i snídaně, což nás na jednu stranu mile potěšilo, na druhou trochu zdrželo.

Rozhodli jsme se totiž k mešitě vydat pěšky.

Zpocení jsme asi v deset kupovali vstupný, nechutnejch 300 000 Riálů (60 Kč). Jiří kategoricky odmítnul zaplatit, takže tíha kvalitní fotografie dřímala na mých bedrech. 

Vešla jsem do mešity, která je považovaná za umělecký dílo. Její okna jsou totiž tvořená krásnejma barevnejma vitrážema a tak když člověk přijde dostatečně včas, má šanci na skvělou barevně osvětlenou fotku.  

No… místo by bylo moc hezký, kdybych tam třeba byla po zavíračce řekněme. 

Tohle byla turistická pakárna non plus ultras. 

Jako hezký, ale abych tam čekala půl hodiny až se vyfotí všichni Alemani a udělala si fotku na Instagram, kterej nemám? Děkuji nechci. (Pokud by Vám to znělo příliš česky a že si stěžuji, pravděpodobně máte pravdu.)

No, rychle jsem si teda prohlídla Růžovou mešitu a šli jsme zase o dům dál – respektive zalezli jsme do uliček bazaru. Na bazaru nás nejvíc zaujal karavanseráj, kde se dalo vyjít i do prvního patra. Začalo se ale opět pěkně oteplovat, takže když jsme nedaleko citadely, kterou jsme omrkli jen zvenku (a pozdeji se dozvěděli že uvnitř ani není nic speciálního k vidění) zasedli na kafe a džus. 

Kavárna byla moc hezká, v takovym vintage stylu a byli jsme tam sami. Tak jsme si lebedili, jak je to žůžo – dokud nedošlo k placení. 

V menu bylo jasně uvedeno, že ceny jsou konečné včetně daní a poplatků. No a když jsne šli zaplatit, paní nám vyjela účtenku s asi 25% přirážkou!

Ukazovali jsme na větu uvedenou v menu. Ona ale stejně tvrdila, že to je „system“ co jí hodí poplatek na účtenku a ona s tím nemůže nic dělat. Viděla jsem jak se Jiří přestává kontrolovat a začíná bejt zle. To už paní začala obracet že je ok když nezaplatíme přirážku… Jiří se několik minut domáhal kontaktu na manažera, nakonec nezaplatil nic navíc a odkráčel. 

Ach jo. Nesnášim tyhle situace (ostatně jako všechny „konflikty“), ale tady se to prostě tak nějak děje furt. Takže bilancuju mezi tím, že se nenechám okrádat a z principu nebudu platit nesmyslný oškubávací „poplatky“ a tim že to třeba tady někomu dost pomůže a nás to nestojí zas tolik. No ale spíš vždy skončim u toho principu protože ti, co by potřebovali pomoct si o peníze nikdy neřeknou. Naopak se snaží co nejvíc pomoct ač sami nemají na rozdávání a ti co si řeknou moc dobře vědí co dělaj. Pardon, nějak jsem se rozepsala víc než bych čekala, ale ono se to tady prostě děje fakt často a člověk začíná být lehce otrávenej.

Nicméně chuť jsme si spravili perfektní kafem a limonádou v kafe Ferdowsi, kde bylo všechno perfektní, včetně obsluhy a bez přirážky – díky za to. Po kafi jsme byli domluvený na srazu s jedním klukem z couchsurfingu. Včera jsme totiž zareagovali na jeho událost, kde nabízel společně výlet do nedalekého Persepolisu a prohlídku Shirazu.

S Hosseinem jsme se tedy sešli kousek od citadely a na místě byl i jeho host z couchsurfingu Thorstein ze Stuttgartu – pohodovej Aleman s vizáží Ježíše. Ukázalo se, že Hossein bydlí v Bandar Busehr, ale teď na pár dní bydlí v bytě rodičů a v Shirazu byl dělat anglickou zkoušku. Chtěl by totiž výhledově za prací do Kanady. 

Dali jsme si společně oběd, prohlídli si Hafezofu hrobku a protože bylo vedro, přesunuli jsme se k Hosseinovi domu na odpolední odpočinek, který je povinnou součástí dne každého Íránce (nám nedělalo příliš problém se na tenhle režim adaptovat :D). 

Po odpočinku bylo v plánu zajet k růžovému jezeru. 

Co osud nechtěl. Týpek z našeho „hostelu“ napsal Jiřímu, že si někdo rezervoval náš pokoj a jestli by nevadilo kdyby nám ustlal ve všemi sdíleném obýváku. No, vzhledem k tomu, že jsme se ráno jasně dohodli že je náš pokoj volnej a můžem tam klidně dneska ještě přespat, tak to docela vadilo. Jiří už zas začínal měnit barvu v obličeji. 

Hossein byl tak hodnej, že nám nabídnul ať zůstaneme další dva dny s ním a Ježíšem v bytě jeho rodičů, že to není problém. Byli jsme rádi, že můžem „panu domácímu“ říct, ať si pokojíček strčí za klobouk a cestou k růžovému jezeru jsme si vyzvedli naše baťohy – pac a pusu. 

Cesta k jezeru trvala něco kolem třičtvrtě hodiny. Ježíš navigoval, Hossein to tůroval a my doufali, že stihneme západ slunce nad Maharloo jezerem. Nicméně, když jsme dorazili, ukázalo se, že je jezero z velké části vyschlé a pod nohama jsme šlapali po slané narůžovělé krustě, po vodě ani stopa. Hossein to tedy vzal po soli dál doprostřed bývalého jezera. Když se začínaly objevovat první malé loužičky, tak jsme zaparkovali a šli omrknout, jestli uvidíme něco lepšího když půjdem pěšky. 

Moc toho k vidění nebylo, takže jsme si udělali selfie a vyfotili si aspoň krásné mléčně růžové loužičky. K autu jsme se vrátili zrovna když se začalo stmívat, nasedli jsme a… už jsme neodjeli :D. Auto se začlo zahrabávat do navlhlé soli, která začala pod předníma kolama dělat břečku. Vypadalo to stejně jako když člověk zapadne ve sněhu, ach jo. Hossein s nedostatkem sněhových zkušeností zkoušel vyjet, ale auto se víc a víc zahrabávalo. Naše česko-německá přesvědčivost naštěstí tentokrát stačila k tomu, aby si dal říct že budeme potřebovat další auto a lano (o tom laně jsme teda měli pochybnosti, protože kdo tady v Íránu vozí lano, to teda netušim). Když jsme proto v dáli viděli světla jiného auta, rozběhli jsme se k němu ho poprosit o pomoc. Ukázalo se, že je to ale jen vyčůránek zakládající svůj byznys na cizím neštěstí! Tenhle týpek totiž odjíždí jezero a nabízí pomoc s vyproštění za 7 000 000 Riálů! Děkujem, nechcem. Odeslali jsme ho do patřičných mezí a šli raději na silnici někoho stopnout. Už byla docela tma, ale naštěstí nám zastavil pán v bílé košili a kalhotech, ročník zhruba naši tátové a plus. Byl ochotný nám pomoct.

Cestou k jezerní kalamitou postiženému autu jsme ještě zastavili u domečku místního jezerního rangera. My jsme se báli, abysme neměli problém z ježdění autem v jezeře, ale jsme v Íránu, že ano. Takže ranger naložil lopaty, deky, vzal baterku a dalekohled a vyrazil s námi k autu aniž by hnul brvou. Už byla tma jak v pytli, takže jsme auto našli jen díky uložené pozice na mapě. Do toho ranger svítil baterkou a zkoumal okolí dalekohledem. Dobrodůžo!

Stopnutý pán v bílé košili nechal auto na bezpečném místě a když jsme zaměřili zahrabanej stroj, vydali jsme se k němu pěšky. Já svítila a držela dalekohled, chlapci hrabali. Pokusili se nacpat pod přední kola deky a zároveň zatlačit, ale pokusy o výjezd z díry byly marné. Navíc pán v košili byl celej od soli, ranger měl nějaký potíže se srdcem, takže asi po hodině to vzdal a šel zase do svýho domečku… do toho přišel zase ten trotl co chtěl 7 000 000 a situace se moc nezlepšovala, spíš naopak. Výsledkem nakonec bylo, že nás pán v košili asi o půlnoci hodil zpět do Shirazu (moc děkujeme!) a my si naplánovali záchranu auta na další den.

Shltli jsme falafel v bufáči a s Thorem jsme vyjmenovávali co budeme zejtra potřebovat. Lopaty, dřevo, lano, další auto a diskutovali jsme to nad jídlem. 

To byla ale poslední energie co jsme byli schopni vynaložit, takže po příjezdu domu jsme už jen upadli do kómatu.