102. den Cesta do Bandar Busehr, poprvé u Perského zálivu

Po včerejším vydatném dni nikdo nespěchal se vstáváním. Asi v deset jsme se začali pomaličku balit a líně se přesunuli z bytu do auta. Hossein se totiž dneska přesouval ze Shirazu do Busehru a nabídnul nám odvoz za naším dalším couchsurferem. 

Před domem jsme se rozloučili s Ježíšem Thorem a ujistili ho, že pokud bude mít cestu do Prahy, je kdykoliv vítán. Sami jsme pak hupsli do auta a jelo se. Pokud by někdo čekal, že když jsme vyrazili v jednu na cestu, která měla trvat asi čtyřil hodiny tak jsme dojeli ještě před západem slunce (jak jsme se dohodli s naším dalším gaučovým kámošem) tak je na omylu.

V Íránu plyne čas úplně jinak. Nejprve jsme se stavili něco vyzvednout u Hosseinovy tety v Shirazu. Další zastávkou bylo odpočívadlo u vodopádu kde jsme se občerstvili džusíkem. 

Následovala pauza u další tety a strejdy. Ukázalo se, že nepůjde o rychlou zdvořilostní návštěvu, nýbrž bude následovat i oběd a odpočinek. 

Teta nachystala na kobercovym ležení rejži, salát a nakládanou zeleninu, Hossein ještě zaběhl pro dva hovňousy kebabu, který naservírovali jen nám. Jsme návštěva, ať koukáme jíst. No tak jsme jedli. 

Po obědě se všichni automaticky rozplácli na koberec a přikryli se dekama (bodejť by ne, když je v každý domácnosti klimatizace nastavená na minimum a člověk se pořád bojí že si užene angínu).

Asi hodinu se vychrupávalo a pak Hossein zavelel že můžem jet. No, můžem jet. Před výjezdem jsme ještě museli narvat do auta šest matrací pro Hosseinovu sestru která se bude co nevidět vdávat! Slamníky byly uplně zánovní, takže to byl docela oříšek. Nakonec se nám to podařilo nicméně to vypadalo jako kdyby nám za jízdy vystřelily všechny airbagy. 

Cestou už jsme našeho dalšího couchsurfera – Imana – upozornili že pravděpodobně západ slunce nestihneme. A taky že jsme měli pravdu. Jen co totiž Hossein opustil dvorek tety a strejdy, zjistili jsme, že má prázdnou zadní pneumatiku. Čekala nás tedy ještě zastávka v servisu. Naštěstí nebylo třeba kolo měnit a stačilo ho jen dofouknout. 

Asi v půl devátý jsme konečně dorazili do Busehru. Rotože Hossein bydlel jen kousek od našeho kámoše, dovezl nás až přímo k němu před dům a ještě si pokecali. Asi jako když taťka na táboře předá své děti hlavnímu vedoucímu – my jsme stáli s batůžkama opodál a čekali jsme, až si dospěláci pokecaj a „hlavas“ si převezme bezinfekčnost :D. 

Přitom jsme pociťovali na vlastní kůži jak moc se změnilo klima a začali jsme se díky místní vysoké vlhkosti hned orosovat jako dva parádně vychlazený lahváče.

Po rozloučení s Hosseinem jsme se ocitli u Imana doma. Měl takovej malinkej dvoupokojovej  byt a bylo vidět že kvůli nám hodně uklízel. Iman byl veselej týpek co když mluvil tak mluvil nahlas a bylo ho všude plno. Byl hrozně hubenej a pracoval v místní nemocnici v laborce na odběr krve. Zrovna se probudil po noční a byl plnej energie, takže jsme rovnou vyrazili ven. Iman měl totiž pro nás měl dokonce program!!

Vyrazili jsme na večeři do kebabový restaurace/bistra. V chladicí vitríně si člověk vybral kterej kebab chce a chlápek v havajský košili, co mi připomínal Lácu modemana, se ujal grilovačky. My jsme si vybrali fesenjan kebab, tj kuřecí maso se šťávou z granátovýho jablka a s limetkovou šťávou a nevim čim ještě, ale bylo to naprosto vynikající!

Narvaný k prasknutí jsme hupsli do auta, který měl iman půjčený od svý sestry a frčeli jsme na pobřeží, kde jsme si dali kafe u moře. (Podotýkám že bylo tak jedenáct večer.)

Po kafíčku jsme se ještě prošli kolem pobřeží Perského zálivu a nemohli jsme si nevšimnout rozruchu, kterej naše přítomnost způsobila u místňáků. Následovalo proto několik sérií focení a výměny instagramových účtů. 

Přesun do centra města probíhal opět pomocí káry půjčené speciálně kvůli nám. Když jsme se o půlnoci dobývali do super staré vyhlášené čajovny, bylo už zavřeno, nicméně Iman se tvářil upřímně překvapeně! Nevadí. Poseděli jsme u dědy v pidikavárně s živou Busehrskou hudbou. Týpci bubnovali jako o život, do toho se zvesela zpívalo a tleskalo do rytmu. Nejzajímavějším nástrojem byla ale kůže z nějaký kozy, která měla zašitý všechny otvory a z jedný nohy vyvedenou píšťalku a na to se hrálo, přičemž zvuk připomínal dudy. 

Zhruba v jednu jsme usoudili, že náš den byl docela dlouhej a hlavně, pokud zítra chceme vstát v šest a jít se koupat, asi bychom měli zalehnout… ve dvě jsme se tedy uvelebili v Imanově posteli, přičemž on zůstal vedle v pokoji bdělý a studoval. Nás čekalo pár hodin spánku do našeho budíku 🙂