Ten samý den co jsme šli spát jsme se vzbudili, jen o tři hodiny později…
V šest jsme vykoukli ze spacího doupěte a stále vzbuzený Iman nám uvařil kafe.
Nalodili jsme se do starýho autíčka jeho sestry a vyrazili jsme do asi 40 kilometrů vzdálený vesnice (název si nepamatuju). Tady jsme odhodili svršky. Typická íránská rovnoprávnost – chlapci v normálních plavkách, já navlečená v legínách, tričku s dlouhym rukávem a outdoorovym šátku.
Vlezli jsme do moře a zjistili jsme, že jsme se nikdy v ničem tak teplým nekoupali. Naprostý kafe, jako kdyby tam načůrali všichni najednou. Paráda! Hlavně to teda bylo děsně slaný, takže nás to skvěle nadnášelo. Plácali jsme se tam nejmíň hodinu a když nám přišlo, že už se co nevidět začneme rozpouštět, vylezli jsme k autu. Nešlo si nevšimnout, že jsem z celý pláže byla jediná zástupkyně něžného pohlaví co se koupala, jinak všude okolo to byl samej testosteron… No co nadělám.
U auta jsme ze sebe spláchli sůl připravenou sladkou vodou v petce a vyrazili do nedaleký vesnice, lde má dílnu na autosoučástky bratr Imana.
Jen co se otevřely dveře dílny, už to jelo. Jeho brácha – druhá část jeho jména zněla jako hroch a my si nedokázali zapamatovat tu první, tak už mu toto důvěrné pojmenování zůstalo – se ukázal být velmi divoký chlapík.
Hned se s Imanem začli veselit a hrozně výskat. Brácha Hroch pořád nadšeně halekal až jsem si říkala na čem to sakra jede. Iman nás ale ujišťoval že je to výraz jeho nadšení z naší přítomnosti a že takhle divoký jsou jen spolu. No dobře.
Hned jsme si šli ještě sednout vedle do bufáče, k Hrochovýmu kámošovi co měl stánek s jídlem. Rozpoutala se další vlna nadšení a my si udělali s klukama selfie a taky jsme poprvé v životě ochutnali chleba s volskym okem a medem. (Nebylo to špatný.) Hroch ještě chvíli šílel nadšením, ale ne dlouho, protože jsme museli valit. Na Imana už po probdělé noci začínalo jít spaní. Cestou k domovu jsme nakoupili ještě v sámošce potřebný suroviny na kuře na paprice (tenhle večer jsme totiž byli dohodnutý že předvedeme další z řady masterchef cooking session). Iman rovnouh zapadl do peřin, my se odsolili pořádně a taky jsme zalehli.
Snídaně u kámoše
Zhruba kolem pátý jsme začali pracovat na kuřeti, aby náš kámoš stihnul večeři a nešel na svojí noční krvavou šichtu hladovej.
No, jeho reakce na český jídlo byla stejná jako obvykle, když vaříme cizincům. Téměř vždy vypadají vyděšeně, že to vypadá fakt divně a už jednou požitě, ale nakonec jsou sami překvapený jak jim to chutná. (Nejdál v tomhle ohledu je Gökhan, kterej z toho udělal novej rodinnej recept a naučil to vařit i rodiče :D.)
Po jídle zas musel Iman letět na noční, tak jsme naskákali do auta a on nás svezl do centra a on odfrčel hákovat. My se prošli podél moře a dohodli si rande s Hosseinem, kterej byl v Busehru a měl na nás čas.
Společně jsme si dali čaje v superstarý kavárně, vysvětlili jsme mu, co je to geocashing, on nám pomohl s informacema ohledně dopravy do Dubaje a nakonec byl tak moc hodnej, že nás zavezl k Imanovi domů.
Byli jsme moc rádi, že jsme se s ním mohli ještě jednou potkat a rozloučit, než odjedeme z Íránu.