Ráno nás vzbudil Iman když dorazil z práce. Donesl snídani – Ash. (Iman se hrozně snažil, abychom ochutnali co nejvíc místňáckýho jídla a to já fakt cenim:-)) 

Ash je takovej hutnej alá guláš co jedi íránci buď k snídani nebo k večeři. Jde o kotlík hnědý barvy s moukou, masem, fazolema… a jí se to s chlebem. Nebylo to špatný, ale že bych musela mít guláš k snídani (možná tak na kocovinu by to bylo dobrý, ale ta tady teda jen tak nehrozí…)

Společně jsme ještě koupili jízdenku na sedmou večer na bus do Bandar Abbasu, odkud nám pojede loď do Dubaie a Iman šel opět chrnět. My naopak vyrazili do města, abychom si vyměnili nějaký prachy.

Výměna se nám skutečně podařila a my měli opět pár milionů na útratu. Když už jsme byli vylezlí z klimatizovaný kobky, chtěli jsme si dát alespoň kafe. Nicméně zkuste v létě na jihu Íránu v poledne sehnat otevřenou kavárnu. To je nadlidskej výkon. On byl ostatně výkon i ujít sto metrů bez zastavení n dejchací/potící/picí pauzu:D. Prostě jsme to vedro vůbec nedávali. 

Vyústilo to tedy v přesun opět k Imanovi a vyčkávání na jeho přítelkyni Farah, která se měla objevit odpoledne. 

Společně s Imanem nám totiž chtěli uvařit k večeři rejži s krevetama (íránský název po mě prosím nechtějte).

Farah měla přijít kilem čtvrté a začít vařit než se Iman probudí, ale nakonec to dopadlo tak nějak po íránsku. Farah, která se děsně styděla a skoro s námi nepromluvila, se objevila až v pět a to my už tušili že to bude na autobus pak fofr. 

Během toho co loupali krevety jsem radši skočila pro nějakou sváču na cestu abychom nepošli v buse hlady. 

Nakonec to dopadlo tak, že krevetovou rejži s mořskou řasou zvládli dovařit a to včetně Shiraz salátu (okurka, rajče, cibulka na drobno nakrájený a k tomu hooodně limetky). Nicméně na konzumaci už fakt čas nezbýval. Iman totiž zavelel, že autobus rozhodně stihneme, když vyrazíme v 18:45, že za to ručí. My jsme mu říkali, že je rozumný vyjet s předstihem, nicméně když jsme se v 18:45 šli teprve obouvat, věděli jsme, že teď je všechno už jen v jeho rukou. Snažil se to vzít svižně, nicméně nás dostihla zácpa (dopravní) a tak nemohl dělat vůbec nic. 

Zavolal tedy aspoň na autobusák, jestli na nás počkají a do toho nás uklidňoval ať jsme v klídku, že vše stíháme. 

Po telefonátu přímo s řidičem busu jsme totiž stíhali asi 60 kilometrů každé auto jedoucí po dálnici směr Bandar Abbas včetně našeho busu. Iman to kalil neskutečnou rychlostí (naprosto nepřiměřenou tomu vetchému autu ve kterym jsme seděli) a jen problikával všechny před náma. Po jisté době jsem se radši přestala dívat před sebe a upřednostnila jsem výhled z okýnka. 

Po zhruba půl hodině zběsilé jízdy jsme se zaskřípěním brzd zastavili u autobusu stojícího na krajnici dálnice, kterej čekal jen na nás. Ano, v Íránu je možné cokoliv. I dohnat váš autobus, kterej vám ujel před (skoro) nosem. Rychle jsme se rozloučili s Imanem a Farah a přehupi do našeho dalšího spoje.

Doteď nechápu jak tenhle kluk může pracovat v laboratoři v nemocnici.