Celou noc jsme projížděli kolem ropnejch vrtů a byly to zajímavý obrazce k vidění. Osvětlený velikánský konstrukce a k tomu vysoký hořící komíny, ze kterejch šlehaly plameny. Občas, když byly tyhle „pyro efekty“ moc blízko, člověk úplně cejtil žár i přes okýnko autobusu. Uf. 

Do Bandar Abbasu, nejvýznamnějšího íránskýho přístavního města jsme dorazili asi okolo sedmé. Docela vtipný bylo, že náš dnešní hostitel z couchsurfingu, Mohsen, zrovna cestoval taky autobusem, který sokonce jel přes Bandar Bušehr a měl dorazit taky brzy ráno. Doufali jsme, že to třeba bude ten samý, ale až takhle dobře nám to nevyšlo. Nicméně díky zaslané lokaci jsme se nechali z autobusu vysadit kousek od Mohsemova domova a došli jsme k němu během čtvrt hodinky pěšky. 

Cestou jsme ihned zjistili, že pokud nám dosud Írán připadal horký a počasí nemilosrdné, bylo to nic oproti Bandar Abbasu. 

Mohsen nás moc mile přivítal u něj doma a hned jsme si dali společnou snídani. On totiž dorazil v pět ráno po dvou týdnech co nebyl doma. Náš kámoš je totiž rozvedený a jeho dvouletá dcerka žije se svou mámou v Dezfúlu, což je i jeho rodné město. Byl tedy za rodinou a hlavně svou dcerou Daryou. 

Posnídali jsme pěkně na koberci a musím říct že za měsíc pobytu v íránu jsme si tenhle způsob stolování oblíbili.

Plán dne byl sehnat jízdenku na loď, kterou se svezeme z Bandar Abbasu do Dubaie. Ukázalo se, že Mohsen musí ještě dneska do práce – pracuje v rafinerii jako inženýr kontrolující kvalitu, jestli jsme to dobře pochopili. Nasedli jsme tedy společně do taxíku a svezli se do centra. Tady jsme se rozdělili a my se ocitli před budovou kde jsme měli sehnat naše palubní lístky. Čičmunda za stolkem u vstupu nás vyzval ať si sednem a počkáme půl hodiny. Není problém. Zhruba za půl hodiny dovalil asi místní náčelník, obtisknul svůj příchod do čtečky prstů a pozval si nás do svýho kanclu. 

Tady nám nabídnul čaj a loď na sobotu nebo loď na středu. 
Co teď? Nemáme žádný plán a nevíme jestli je to v sobotu brzy nebo ne. Nakonec jsme se rozhodli pro středu s tím, že se vydáme ještě na nedaleké ostrovy. 

Vysolili jsme 1 200 000 Riálů (80EUR) a i když Jiří zapomněl pas doma, pro vytisknutí lístků mu postačila fotka v mobilu. Na závěr jsme ještě měli vylepšenou zákaznickou zkušenost o šálek čaje – to si necháme líbit 🙂

Po úspěšně zvládnuté akci Dubai jsme vylezlu před budou s tím, že si zavoláme tágo. No ale co se nestalo. Než jsme se stačili dohodnout na nějakém odvozu, hned nás zvala k sobě do auta paní z úřadu. Jede do centra, tak nás prý hodí. Mariam se jmenovala. 

S radostí jsme přisedli a nechali se svézt. Paní z nás byla nadšená natolik, že se pořád otáčela skrze středový zrcátko dozadu na nás a přitom se nebezpečně přibližovala k ostatním jedoucím autům. Naštěstí jsme nejeli daleko a zvládli jsme to bez ztrát na majetku a zdraví. 

Ve městě jsme vyžahli mangový fresh a protože tu jinak bylo mrtvo a indický chrám už jsme si zvenku prohlídli, vyrazili jsme domů. 

Doma jsme se věnovali zkulturnění našich zevnějšků, udělali jsme palačinky pro Mohsena a čekali až dorazí z práce domů. 

Když náš kámoš dorazil z práce, ukázalo se, že nikdy palačinku nezkusil! (Ale zase tak odvařenej z toho nebyl – zato my jo :D)

Společně jsme si ještě ukuchtili masový koule ala kebab na pánvi a měli super večeři a povídací chvilku o tom, jak velký jsou rozdíly mezi ČR a Íránem. 

Zároveň jsme dohodli co budem dělat zítra a na závěr si ustlali v obýváku na matracích.