Mohsen každej den vstává do práce v pět ráno, takže když jsme se probudili, už nebyl doma. Dali jsme si snídani a vyrazili do směnárny. Bez větších potíží jsme si vyměnili naposled euro za miliony a skočili do krámu pro nějaké konzervy, abychom nezenřeli hlady. 

Potom už nezbývalo než se přemístit do přístavu, odkud vyrážejí lodě na ostrov Hormuz a ostrov Qesm. 

Naším cílem byl menší z nich, Hormuz. 

U pultíku jsme zjistili, že loď jede až z hodinu a jízdenka pro místní stojí 80 000 Riálnů, pro turisty 300 000 Riálů. No, nenadělali jsme nic. 

Počkali jsme na otevření okýnka s pokladnou, k čemuž došlo asi hodinu před vyplutím a všichni místňáci (turisti jsme byli na místě jediný) se začali klasicky mačkat na okýnko a o nějaký řadě nebo aspoň dodržování pořadí nemohla být samozřejmě ani řeč. 

Jirgen po dvaceti minutách vybojoval dva lístky a vypadal tak zmoženě a zpruzele jako kdyby byl nucenej vydržet se dívat na několikahodinový operní představení. 

Nicméně ve dvě hodiny opravdu došlo k nalodění všech babek s rancema petržele, krevet, párků a nevim čeho všeho a vyplutí vstříc vlnám Perského zálivu. 

Usadili jsme se na horní palubě, která byla otevřená, takže když jsme lodí skočili přes nějakou vydatnější vlnku, pěkně nám to ohodilo gesicht slanou vodou.

Po vylodění nás nejdřív omámilo ještě větší vedro a zatím bezkonkurenčně nejvyšší vlhkost co jsme zažili. Uf. Taky nás hned v přístavu začli lákat nahaněči na jejich super nabídky na půjčení kola nebo motorky a taky na svezení rikšou. 

Protože jsme neměli plán, rozhodli jsme se odklidit se o pár metrů dál od přístavu a rozmyslet si co a jak. Během týhle chvíle u nás zastavuje týpek v teréňáku a něco do nás hustí, my mu nerozumíme, on nerozumí nám. 

Za chvíli dorazil čičmunda na motorce, aby nám tlumočil. Vysvětlíme, že o žádný tour, který nám chtěj nabídnout, nemáme zájem. Pochopili to a oba dva odjeli. 

Za deset minut byl ale týpek v teréňáku zpátky a ukazuje, že nás sveze a nechce peníze, prý mu to Alláh oplatí. Moc se nám to nezdá a týpek se nám taky uplně nezamlouvá… no ale když to zopakuje asi třikrát, nastoupíme teda nesměle do auta a vysvětlujeme, že ještě potřebujeme na cestu vodu. 

Sveze nás proto do jednoho z mála otevřených krámů, tam dokoupíme vodu a jedeme. Nejdřív po silnici, ta se později mění na prašnou cestu – jedinou cestu co vede kolem dokola ostrova, asi jako na Islandu. Jeli jsme asi deset minut, potom jsme sjeli z „hlavni“ silnice a týpek ukazuje jestli tady to stačí – stačí. Šoupli jsme mu nějaký šušně, i když on se pořád odvolával na boha, ale takhle to asi bude mít rychlejší…

Vezme si teda prachy a odfrčí.

My jsme si hned obhlídli místečko, kde se tyčí nad písčitým kopečkem dva přístřešky a okolo dost odpadků. Dole se koupala partička kluků. 

Potřebivali jsme uspokojit naše prázdné žaludky, vrhli jsme se kvůli tomu nejdřív na vaření z našich zásob. 

Udělali jsme si těstoviny co víc než bodly. Uvažovali jsme i o koupačce, ale všude kolem bylo olno odpadků, tak se nám do toho uolně nechtělo. Stejně tak jako se nám to nezdálo být moc krásný stanovací místečko…

Rozodli jsme se proto po jídle a poledním klidu že se vydáme do obydlené části istrova za Mostafou, se kterým byl jiří v kontaktu díky Couchsurfingu. 

Naše cesta začala pochodem okolo nějaký hnusný skládky, potom jsme už šli standardně po silnici a měli jsme štěstí, protože za chvíli jel kolem tuk-tuk s milýma sourozencema z Teheránu a nabídnul nám svezení. 

S díky jsme přijali jejich nabídku, jelikož kolem silnice nebylo nic zajímavýho, zato jsme se krásně orosovali 😀 Nesmělo chybět selfiečko a na okraji „vesnice“ už jsme zase seskakovali a šli hledat cestu k Mostafovi.

Celý městečko vypadalo trochu divoce. Takový šedivý přízemní baráčky bez fasády, co vypadaly že někdo jen tak naskládal cihly na sebe. Mezi nima lidprádné prašné cesty, co se různě kroutily a člověk mohl jen tušit, co je za rohem…

Nicméně nějakým zázrakem (google mapy) jsme dorazili před zelené dveře. 

Mostafa psal, že ještě není doma,ale ať zzvoníme, že nám otevře jeho kámoš. Postupovali jsme tedy dle instrukcí a za dveřma zanedlouho vykoukl takový rarášek – střízlík, týpek kterýmu bylo tak +- padesát, měl kudrnatý vlasy co byly všude a takovej polekanej výraz. Přišel nám otevřít jen v mini kraťáskách a hned nám nabízel čaj (ten nikdy neodmítneme). Týpek si pak zase „odešel“ do svýho světa a mumlal si něco pro sebe a čaroval rukama. 

Mostafa nám později vysvětloval že jeho kamarád žil rok v jeskyni, ale to se nelíbilo místním policejním autoritám a tak ji musel opustit a měl kvůli tomu nějaký potíže. 

Hned jsme pochopili, že jsme se ocitli v jiném světě než doposud. Když za chvíli dorazil i Mostafa, bylo jasné, že Hormuz je ostrovem umělců a divnejch existencí. 

Společně jsme ochutnali místní hašiš a ukázalo se, že to uměleckej baráček je vlastně hostel a očekává se od nás platba. Jako je fakt, že plno Íránců si talhle přes CS přivydělává a dává to vědět lidem dopředu. Abychom ale byli k Mostafovi spravedliví, psal Jiřímu že můžeme přijet a zůstat u něj v hostelu. Nicméně jak jsme hned v Teheránu zůstali v hostelu bezplatně, nedošlo nám, když navíc nebyla zmíněná částka, že to tady bude jinak…

Vyjasnili jsme si teda že bychom měli něco zaplatit… Mostafa se jevil jako správnej kluk, pro jednou tedy zaplatíme, ale jinak se nám nelíbí když někdo takhle CS zneužívá pro svůj byznys. Večer ještě dorazil jeden kluk z Andory, který dneska obrážel ostrov na kole. Taky je dlouho na cestě a dobře jsme si s ním popovídali. 

Na závěr jsme si ještě dohodli na zítřek na ráno týpka s tuk-tukem, abychom byli schopný vidět všechny zajímavý místa na ostrově za několik hodin co se neupečeme. 

Sraz byl teda domluvenej na ¾ na 6 ráno.

Večer jsme dokoupili ještě zásoby vody a potvrdili si, že hašiš tu asi fakt frčí. Potkali jsme totiž před krámem takový éterický týpky vykroucený jak paragraf, zkrátka bohémy. No, že by byli křišťálově čistí jako příjmy Standy Grosse se rozhodně toho večera tvrdit nedalo…