Vstávat v půl 6 ráno nebyl žádnej med, obzvlášť když v našem pokoji bylo vedro k zalknutí a asi ve tři ráno po mě přelezl šváb. V tu chvíli jsem se vydala do vedlejšího pokoje s klimatizací, rozplácla se na koberec a zkusila spát alespoň tady. Zase šváb – nebo nevim co to bylo, ale přelezlo to zřetelně přes mojí nohu. 

Ve třičtvrtě na šest už jsme teda byli nachystaný na tuk – tuk se sváčou a nabitýma mobilama na focení.

Týpek dorazil před barák a pěkně se na to průvodcování vyfiknul. Vzal si košili, čepici a selfie tyčku. Byl moc fajn, sympaťák, otec tří dětí, řidič tuk-tuku/průvodce bez AJ a místní dealer měkkých drog v jedné osobě 😀

Nicméně výlet s nim byl perfektní.

Nejdřív nám zastavil v zátoce a mohli bysme se tam i fajnově vykoupat, ale okolo zase byly odpadky a my se těšili už na další zastávky. Tal jsme se pokochali, prolezli jsme si pobřeží a jelo se dál. 

Další zastávkou byla famózní duhová jeskyně. Sešli jsme kousek z cesty a sehnuli hřbety, abychom se ocitli v takovym maly dómu s duhově vykreslenejma stěnama. Nádhera, za mě určitě top ostrova. 

Po jeskyni jsme se přesunuli na výhled z útesu a na červenou pláž. To nás naopak moc neohromilo. Pláž s červeným krásně zbarvenym pískem (údajně přimíchávají místní hospodyňky i trošku do jídla) byla zase celá zaodpadkovaná :/

Pozdravili jsme proto místní rybáře, omrkli jsme ji a nasedli do našeho rozhrkanýho dopravního prostředku. 

Další famózní zastávkou byly skály, který připomínají obličeje a tyčí se nahoře na útesu. Když člivěk popojde na kraj, má nádhernej výhled na krásnou pláž a na zátoku, kde se nerušeně prohání v moři plno karet a ryb. Stačí se jen pořádně podívat!

Poslední zastávkou byly slané útvary podobné krápníkům. Tady už jsme potkali pár místních turistů a taky našeho starého známého ze včera, co nás svezl autem na pláž.

Bylo kolem devátý a už z nás zase lilo, znamenalo to tedy čas zpátky do hostelu. Ostatní se teprve probouzeli. Společně jsme pokecali, něco pojedli, pokouřili a naopak my zalehli, že si dospíme náš deficit. Tentokrát se žádná švábí migrace nekonala, takže jsme se vzbudili pěkně čerství. 

Když jsme pořádně proloupli oči, zjistili jsme, že se najednou v hostelu zjevili další tři lidi, jeden polák a dva Turci (jeden teda s německym pasem), bylo na čase zvednout kotvy. Obzvlášť Polák měl talent mě otrávit už mezi dveřma. Jen co jsem vstala a začala si s jednim otevřenym okem balit věci, naběhnul na mě a začal výslech. Jak dlouho tu jsme, kolik jsme platili, co jsme viděli… Každej kdo mě zná si dokáže představit jak příjemná jsem na něj hned po probuzení musela být.

Rozloučili jsme se proto a vyrazili na loď. Když jsme dorazili do přístavu, ukázalo se, že tu není kde si koupit lístek. Vypravili jsme se proto asi 300 metrů nazpátek pro lístek. Cestou nás vzal ale milej týpek rikšou, takže jsme mu byli vděční že se můžeme vézt a dokonce nás ovívá vítr! Pecka. 

Dál už se cesta vyvíjela bez větších komplikcí. Loďka byla trochu jiná než ta na ostrov a všechna místa byla uvnitř. Necákaly tedy žádný vlny a dokonce jsme se trochu rukama a nohama pobavili s takovym mladym klukem co seděl vedle Jiřana. 

Díky Mohsenovi jsme byli zachránění a hned od přístavu jsme se vydali k němu domů, kde na nás čekal klíč nad dveřma a klimatizace. 

Netrvalo dlouho a dorazil i on, přičemž donesl několik krabic, aby se mohl sbalit na nadcházející stěhování. 

Po večeři (moc dobrá rajčatová rejže s bramborama) jsme se dali do lepení krabic a balení nejvíc vybavený kuchyně co jsem kdy viděla. Babička Věrka je oproti tomuhle amatér. Ale ono to tak v Íránu chodí. Dost často se nakupuje už před svatbou, ale i po ní, až zbytečně moc věcí, které se pak třeba nikdy nevyužijou.

Když jsme naplnili poslední krabici, byla skoro jedna v noci. Protože Mohsen brzy vstává, bylo už víc než na čase zalehnout.