Dnešní počasí vypadalo příjemně, ráno bylo dost teplo a svítilo dokonce sluníčko. Po snídani jsme teda nasedli na skútr, po cestě doplnili zásoby abychom neumřeli hlady a vyrazili kolem místní univerzity na procházku k chrámu Wat Pha Lat. Cesta netrvala moc dlouho, a už jsme parkovali na úpatí parku s vrcholem Doi Pui. Odtud jsme se vydali po „lesní“ cestě směrem ke klášteru. Lesní s uvozovkami, protože jsme si oba vzpomněli na zoo a procházku pavilony které připomínají džungli. Chvílema jsme se opravdu soustředili, abychom náhodou nešlápli na nějakého živého tvora a nepřestávali zároveň obdivovat všechny ty obří banánovníky, lijány atd. a zároveň jsme byli fascinovaní pro nás neznámýma zvukama přírody. Celí splavený, ale nadšený, že potkáváme jen nepatrné množství turistů, jsme vylezli k chrámu. Na pohádkovym místě u vodopádu s výhledem na Chiang Mai jsme si prohlídli všechny sochy Buddhů, poňuňali plno krásnejch vořechů co se toulali mezi mnichama v oranžovejch hábitech a nasávali příjemnou atmosféru. 

Nahoře na plácku jsme taky minuli paní, co se hrozně pěkně usmívala a podávala nám talíř s pad thai (asi nejznámější thajský nudle s tofu/masem sypaný arašídama). No, hlad jsme rozhodně měli, także jsme s díky čapli po talíři a ptali se na cenu. Paní ale jen mávala rukou, že nic nechce, ať si dáme. A povím vám, byl to zatím nejlepší pad thai co jsme tu ochutnali.

Po nudlích jsme si vycvakli pár fotek a pokračovali ve šplhání směrem do kopce. Za chvíli jsme se ocitli na asfaltce, kudy jsme chvíli museli pokračovat, než se napojila opět na vyšlapanou cestu. A zrovna začal očekávanej odpolední déšť! K našemu štěstí bylo za zatáčkou občerstvení, my se mohli schovat pod střechou a dát si thajskej čaj. Ňam ňam. Poseděli jsme, dopili a s ustávajícím deštěm vyrazili dál. Minuli jsme vyhlídku s pár stánky s občerstvením a uhli zase na pěšinku směrem dolů k místu, kde jsme zaparkovali skútr. 

Ještě než jsme vkročili mezi hromady spadanýho listí na zarůstající cestu, mohli jsme si prohlídnout napůl sežranýho jasně zelenýho chcíplýho hada. Zrovna se na něm krmilo plno mravenců. Paráda, přesně tohle jsem nutně potřebovala vidět! Stezka vypadala spíš, než turistická jako pro bikery, nicméně vedla naším směrem, tak jsme sebrali odvahu, snažíc se zapudit myšlenky vracející se k obrazu hada a šli jsme. Postupně jsme viděli hnusnou žábu, něco co jsme vlastně neviděli (tvrdíme že ještěrka) a nablejskanýho brouka (taky mrtvolu). Dole pod cestou jsme to vzali kolem parádního rybníčku a když jsme nasedali na skútr, začalo zase trochu poprchávat. 

Moc dlouho jsme ale nejeli. Hned u univerzity nás zaujaly žrádelní stánky a tak si Jirgen dal nějaký zelený nudle s masem, já řízek. Ten byl teda ale dost zajímavej, protože ho paní nejdřív rozstříhala nůžkama ze školního penálu, nasypala do pytlíčku a zalila sladkokyselou omáčkou. Dostala jsem špejli a radostně si napichovala smaženej kus štěstí. Ještě tu měli super džusíky z guavy a nějakýho ovoce co ani neznáme. Neodolali jsme ani omeletě, která byla zamotaná jako palačinka a naplněná zeleninou plus krabí tyčinkou. Kousky se máčely do chilli čalamády a tuhle dobrotu jsme si odvezli domu na večer. 

Protože nebylo moc pozdě, stavili jsme se ještě v centru, tady omrkli jeden chrám a nedělní trh. Měli tu nádherný věci a já už si začala vybírat co si nakoupím za hadry, abych se konečně vymanila z mojí santusácké podoby, ale dnes jsem vybrala jen očima. Shopping zase příště, teď jsme byla příliš splavená a líná. 

Po marketu už jsme se vydali směrem domů, kde jsme loupli dvě piva s místňákama věčně nastávajícíma pálenku. Byla to docela sranda. Jeden z nich si říká Jack Sparrow, druhej Woody Allen. Dneska tu měli i Woodyho sestru a kamaráda Mistra Doma. Po pivu jsme se rozloučili, dorazili se rolkou s krabí tyčinkou a dokoukávali seroš asi do dvou do rána.