Počasí nevypadalo moc nadějně, ale co už. To je tak, když je člověk někde mimo sezónu :-). 

Dneska jsme vyrazili stejným směrem jako včera, nicméně vzali jsme to po silnici k Doi Pui. První zastávkou byl vodopád nedaleko Chiang Mai Zoo – Huay Keaw. Taky tu byla místa, kde se dá vykoupat v tůňkách, ale ty, co jsme viděli byly obsazený a tak jsme pokračovali dál. Co chvíli bylo něco zajímavýho k vidění, taky jsme míjeli Wa Pha Lat – klášter, u kterého jsme se stavovali už včera, takže dneska tu proběhla jen wc pauza a pomuchlání s vořechama. Hnedka přiběhl ten ze včera, s nemocnym okem, tak jsem si domýšlivě říkala že si mě pamatuje 🙂 Nejradši bych ho naložila a vzala ho s náma na výlet, ale musel tu zůstat. 

Stoupali jsme tedy serpentinami víc a víc nahoru. Začali jsme cítit dokonce příjemné ochlazení. Na zastávce u chrámu jsme si dali oběd, kterej nás ale moc neuspokojil. Taková porce pro panenky byla malá i pro mě, Jiří úplně trpěl.

Na chvíli to ale zahnalo pocit hladu, mohli jsme tedy razit dál. U další zastávky – Bhubing paláce jsme omrkli výhled, u babi ve stánku si koupili lahvinku. Nebyla to ale obyčejná lahvinka. I když vypadala jak typickej Hong Thong a asi bysme po ní měli i zjistřené smysly, jednal se pouze o další palivo pro náš skútřík.

Taky jsme se zastavili ve vesničce Hmongů, kde prodávaly babky typické výrobky – haleny, kalhoty, tašky a další oblečení, taky měli ve stáncích plno medu a dalšího jídla. Nás ale víc než shopping zajímala procházka o vísce.

Jiří, pravděpodobně veden nějakým svým šestým smyslem dlouho abstinujícího, vedl naše přemisťovadlo jistě až k hospodě. Dál už to nešlo, zaparkovali jsme tedy nedaleko a místní násoskové nás hned zdravili. Nezůstalo jen u toho a za chvíli už Jirgoš lovil z kalíšku s průsvitnou tekutinou chlup veselého starce obracel obsah kalíšku sobě do chřtánu. Prej ho to zahřálo… Když jsme obešli všechny zajímavé části vsi, včetně hospody, trhu a něčeho na způsob otevřené kuchyně pro půl vesnice, nasedli jsme opět na náš stroj a frčeli dál.

Kousek od vesničky nás zaujala neoznačená odbočka kamsi do neznáma, tak jsme se po ní vydali. Nicméně tušili jsme, že se jedná asi o zkratku, která se opět vrací do vesnice ale hlavně, začalo děsně lejt. Zakempili jsme teda pod stromem a čekali, až největší liják přejde. Nakonec padaly takový provazy, že jsme se rozhodli opět pro hlavní silnici a pomalu jsme pokračovali v původní trase.

Vyhlídku, kterou jsme míjeli, jsme sice prozkoumali, nicméně díky totální mlze podobající se mlíku, jsme viděli prd a vořech. Teda spíš ty vořechy. Několik jich zevlovalo na odpočívadle. Podrbali jsme je alespoň a při dalším dešti se schovali v moc pěkném kempu. To už jsme ale stejně byli uplně promáčený a začínal na nás jít hlad. Nicméně další vesnička byla jen pár kilometrů daleko a tak nám to nedalo abychom se nepodívali ještě o ní.

Tady bylo o poznání klidněji, jelikož všichni turisti skončili výpravu v první vesnici a jízda po blátivé cestě neodradila jen nás a jeden páreček Němců. Mohli jsme se teda v klidu projít kolem baráčků, minuli jsme děti co se šťouraly klackem v bahně ( a pak ho po nás tak nenápadně střílely :D) a taky jsme ocenili babičino kafé na „náměstí“ kde jsme s chutí spořádali dvě instantní polívky, který nám uvařila.

Jen co jsme dojedli, tak se ale už zase začaly hromadit mraky a asi po dvou kilometrech začalo zase lejt. No, co už. Potřebovali jsme se dostat zase do města, tak Jiří statečně, že je konečně nějaká akce, kroutil skútr jednou zatáčkou za druhou a já se držela.

V Chiang Mai jme se potom stavili na večeři u menší tržnice, já si dala grilovaný špejle – např. párek, brokolice, maso, houby, krabí tyčinka… vše napíchnuté na špejli, člověk si vybere na co má chuť a člobrďa u stánku mu to ugriluje. Jirgen zvolil nudlo polívku. Pak jsme ještě sehnali malé balení pracího prášku, protože nás po dlouhé době čekalo velké prádlo, které jsem nemusela žmoulat v umyvadle. Hurá!