Jedeme na výlet. Přesně tohle jsme si mohli říct dneska ráno. Nasedli jsme na stroj a vyrazili na velký okruh – opět kolem Doi Suthep. 

Cestou jsme se vždycky zastavili na několika místech.

První vodopád kde byla opět dvojí cena za vstup jsme vynechali. Viděli jsme taky ukazatele na sloní farmy, tak jsme zastavili a šli omrknout co a jak. Když jsme ale viděli vstup a tam ceník na „sloní show“  a obrázky turistů jezdících na slonech, bylo nám jich líto. Tohle jsme rozhodně podporovat nehodlali, tak jsme zase nasedli na skútřík a jeli dál  

První opravdovou zastávku jsme si udělali u jeskyně. Museli jsme sjet kousek z hlavní silnice a hlavní výhodou bylo, že jsme tam byli naprosto sami! 

Od „parkoviště“ vedly schody skrze fíkový porost a jinou džungli, takže jsme se opět dívali pod nohy, kdyby se tam něco hýbalo, ale na žádné živé tvory jsme naštěstí nenarazili 🙂

Hned u vstupu do jeskyně byl samozřejmě oltář s Buddhou a celý prostor tvořily dvě velké „místnosti“ propojené žebříkem. V jeskyni jsme viděli netopýry a trochu to tam smrdělo, nicméně parádní místo 🙂

O kus dál jsme si prohlídli ještě místo pojmenované v překladu jako otisk Buddhovy ruky. Jednalo se o kámen se žlábkem a kdo má velkou představivost, asi bude souhlasit… 

K dalšímu zastavení nás přiměly parádní výhledy do zelenejch kopečků v údolí. Dali jsme si proto hned několik foto zastávek, ať už u krajnice, nebo na vyhlídkovém místě.

Po vyhlídce jsme to vzali přes vesničku, jejíž jméno ani netuším, nicméně jsme potkali jen pár lidí a náš hlad jsme zahnali v první obchodo-kantýně. Paní nám uvařila hnědou nudlo polívku s kuřecí nohou k tomu. Byla chuťově zase zcela jiná než všechny co jsme dosud ochutnali. Naprosto vynikající. Nemohla jsem to ani dojíst kolik toho bylo, takže oběd bodnul. 

Paní se na nás pořád usmívala a vždycky když někdo přijel, zvídavě si nás prohlížel.

Na kopci nad vesnicí jsme zahlídli něco jako rozhlednu a Jirgen hrozně moc toužil se na ní podívat. Nicméně jsme od místňáků zjistili, že je dosažitelná leda tak na krosový motorce. Takže smolík a my zase frčíme. 

Následovala ňuňací pauza u jednoho z klášterů. Hned u vchodu jsme potkali mnicha, ale hlavně několik malinkejch šťeňátek. Vrhli jsme se na ně a ty nejodvážnější, co se nebáli, jsme pořádně podrbali. Podívali jsme se i po klášteře, nicméně tenhle byl celej v rekonstrukci, takže psí mláďata byly tím nejzajímavějším elementem v areálu 🙂

Další klášter, kde jsme zastavili sice neobsahoval žádné psy, nicméně jsme si prohlídli parádního velkýho zlatýhu Buddhu. 

Ten majestátně dřímal a hleděl do zeleně. 

Zrovna když jsme se chystali vyrazit dál, začalo pršet, tak jsme se na chvilku schovali pod stříškou kde mniši parkovali svůj vozový park. Když jsem se koukla na Jirgena, tak měl hlavu asi 5 cm od nechutnýho velkýho žlutýho pavouka 😀 

Ne že bysme měli nějakou arachnofobii, ale tenhle teda moc jako pavouček pro štěstí nevypadal 😀 On si v klidu hleděl své pavučiny, takže jen co dopršelo, vyrazili jsme dál.

Za chvíli jsme na cestě viděli plno dopravních značek „pozor sloni“. Říkala jsem si, narazit do divočáka, to umí u nás ledaskdo, ale do slona, to už musí bejt něco 😀

A taky že jo. Sice jsme do slona nenarazili, ale narazili jsme na stádo který okukujou turisti. Hned jsme začli brzdit, odstavili popojíždědlo u krajnice. Připojili jsme se jako správný čumilové a slony si rychle vyfotili. Měli tam i malý slůně, co turisty ochmatávalo chobotem. Jeden ze slonů se za chvíli začal drbat o strom… Shodli jsme se, že jsme asi nikdy nestáli těmhle zvířatům tak blízko a jejich velikost opravdu u člověka budí respekt. 

Turisti nicméně asi zrovna končili svou sloní „tour“ a začali se lifrovat do dodávky k odjezdu, takže jsme se taky nalodili a vyrazilu dál. Ošetřovatelé skočili slonům na/za hlavu a po silnici je vedli domů. Neviděli jsme žádné tyče, nebo postroje, tak doufám že tihle sloni netrpí a jednalo se o jeden ze sloních sirotčinců a ne o tu hrůzu na kterou jsme narazili ráno… Ale uořímně poznám prd, takže můžu jen doufat, že se k nim chovají dobře.

Po slonech jsme zastavili u vodopádu. Když jsme lesem sešli až k němu, zjistili jsme, že se jedná o oblíbené party místo místní omladiny. Ta se tu ráchala ve vodě, většina z nich v kalhotech, některý i zcela oblečený. Jak to Jirgen viděl, hned se musel svlíknout do trenclí, ukázat svůl bělavej břich a rochnit se taky.

Naší předposlední zastávkou byla velmi hispter kavárna s pražírnou uprostřed ničeho. Mimochodem, to mě tu docela fascinuje. Na kdejaký mezi tu člověk narazí na hodně moderní hipster podniky, který vypadaj jak vytrhnutý z centra Bangkoku/Prahy/Berlína/dosaď město. 

Neodolali jsme a mastňácky si dali kafe na jejich zahrádce. A že bylo. Uuuhm. 

Poslední štací už na okraji samotného Chiang Mai byla pauza na pálivý nudle v jednom restoránu s gumovými ubrusy. 

Navigace nám ukazovala že cesta domů bude trvat 40 minut a nad námi se začalo hodně silně zatahovat. Doufali jsme, že tomu zvládneme ujet ale opak byl pravdou. První část chcanců jsme přečkali u krajnice pod stromem, když jsme ale vyjeli a začaly padat naprostý provazy,  zapíchli jsme to asi na dvacet minut pod jednou roletou kde jsme se schovali my i skútřík. 

Nakonec provazy ustaly, my si navlíkli nepromokavý bundy a štreku přes město jsme dojeli:-). Za odměnu jsme si dopřáli moc dobrý pad thai u paní za rohem, která je svýma nudlema po ásijsku, jak by řekl Jirka Babica, přímo vyhlášená. 

Myslela jsem, že večer už jen padnem, ale opak byl pravdou. Jirgen zmobilizoval své síly a jak ho Polák, Ind a Bulhar zvali na skleničku, nedokázal říct ne. Šel na pánskou jízdu (chápete, že Indka ani Bulharka nepijou???!) do nedaleké garáže, kde se pěkně upravil. 

Já si mezitím užívala klidu a čuměla na basket ČR – Polsko. Když se Jiřan dopotácel, snažil se mi něco říct ale moc mu to nešlo. Pochopila jsem, že zítra plánovanou cestu do Pai budeme muset s největší pravděpodobmostí o den odložit…

A taky že ano.

Další den jsem se pokusila lihovou mrtvolu vzbudit kolem sedmý. Když jsem pochopila, že to nemá cenu, zalomila jsem to taky a spali jsme až do dvanácti. Den se nesl v duchu Jirgenovo zlý kocoviny. A když myslim zlý, tak zlý. Ind, Polák, Bulhar ale i přísedící Thajsi byli vysmátý a nechápali, že je Jiřan tak zničenej. Normálně, skoro mezinárodní ostuda 😀

Ze mě se tedy stal zásobovač a den se smrsknul na jídlo, dopisování blogu, koupi letenek do Vietnamu kde se sejdem s naší kámoškou a zařizování víz. 

Večer, když se mrtvola probudila k životu jsme se najedli u našeho oblíbenýho pána, koukli na seroš a těšili se, že zítra budem trochu efektivnější 🙂