Probudili jsme se ještě v Chiang Mai a večer už jsme měli být ve Vietnamském Ho Ci Minh city. Let jsme měli naplánovaný asi na půl třetí s tím, že 28.9. dorazí naše kámoška Senta, jupí!

Vzbudili jsme se a zjistili jsme, že strašně prší – super. Náš plán zajet ve třech na motorce s krosnama na letiště se ukázal být přinejmenším jako dost nepohodlný, takže jsme si nakonec vzali Grabb (taxík) a cestou si koupili ještě sendviče v Seven Eleven. A dobře jsme udělali. Když jsme si na pidiletišťátku nechali odbavit krosny a čekali jsme na let za bezpečnostní kontrolou, narazil Jirgen na dva Němce který měli hroznej hlad, nicméně neměli Bahty. A k dispozici nebyla směnárna, nikde nebrali platební karty a nedalo se platit v dolarech. Vyměnili jsme jim tedy alespoň 10 Dolarů, aby neumřeli hlady. 

Zhruba ve čtvrt na tři jsme se nalodili do takovýho archaičtějšího stroje Vietair a strávili následující dvě hodiny ve vzduchu. No co dvě, tři. Náš pilot hrozně dlouho kroužil nad letištěm, než jsme přistáli. Nicméně nakonec jsme se z letadla dostali, vystáli přiměřenou frontu na víza, kde nám oproti zvacímu dopisu a odevzdání dvou fotek po složení 25$/osoba vlepili do pasů. Potom už jen stačilo vystát řadu na kontrolu, přičemž ouřada dlouze ťukal něco do PC, tvářil se strašně zpruzele a neřekl mi ani hello ani bye, natož aby mi vůbec věnoval pohled.

Před letištěm jsme si vybrali z bankáče Dongy a autobusem 109 (protože už bylo asi sedm večer a my se dočetli že ten nejlacinější jezdí jen do šesti, ale jestli jet to pravda nebo klasickej kec co vytáhne z turistů víc peněz nevíme) se svezli do 23/9 parku v centru. Odtud to do našeho ubytování bylo cca deset minut pěšky, tak jsme nijak moc nespěchali a ukojili hlad ještě bagetou bahn mi u kruháče a takovejma slizkejma nudlema se šunkou a kouskama opečenýho chleba. 

Stačilo se už jen ubytovat. Náš hostel měl vchod přes sámošku. Představte si, že vejdete do něčeho alá česká Žabka, tam najdete neoznačené dveře a vystoupáte do prvního patra. Divný, co? Každopádně slečna na zabordelený recepci nám oznámila, že dneska nás nemůže ubytovat v objednaným čtyřlůžáku kvůli rozbitý klimatizaci. Nabídla nám pokoj ve vedlejším (údajně novějším) hostelu minutu chůze od původního. Šli jsme se tedy podívat na tu slávu. Dvě palandy v pokoji bez okna kde jela na plno klima a koupelna, jeden Korejec, zatuchlo a jinak nic. Moc se nám to nezdálo, tak jsme chtěli vidět ještě alternativu v původním hostelu. Tam nám ukázala pokoj s dvojitejma manželskejma palandama, tj. Pro 6 lidí, kde přišel otevřít pokérovanej Rusák v trenkách. 

Vzali jsme tedy raději toho Korejce a prudili jsme ale, že jsme si to představovali trochu jinak, až nám dali 20 % slevu. Aspoň něco. 

Večer jsme se ještě prošli po hambinci, alias místní red light district kam jsme vcelku intuitivně zabloudili. Nic co by nám extra zaujalo, takže jsme opět rychle šílenou ulici opustili a zašili se do nějaký z hospod, loupli jsme dvě piva a zahráli si u toho karty. Labůžo. Konečně si můžem dát dobrý pivo (1. Várku piva Saigon uvařil Čech:-))) a nezruinuje nás to.

Cestou domů jsme si ještě v dobré náladě u babči se super angličtinou koupili kynutej čínskej knedlík plněnej masem a křepelčím vajíčkem. 

Spát jsme šli asi ve dvě totálně mrtví.

Česká pivní stopa ve Vietnamu
Přes 20 let se ve Vietnamu vaří pivo z žateckého chmele a českého sladu. Průkopníkem českého piva ve Vietnamu je Ngo Hong Chuyen. V 80. letech studoval v bývalém Československu, kde si také české pivo oblíbil. A začátkem 90. let začal české pivo do Vietnamu dovážet.
Ale nezůstal jen u toho. V roce 2001 přidal i malovýrobu piva vařeného podle české receptury, se kterou mu pomáhal dokonce sládek z plzeňského Prazdroje. Na rozdíl od konkurenčních minipivovarů, které navštěvují hlavně expati a turisté, sem chodí ve velkém Vietnamci. Když se jich zeptáte proč, často vám odpoví: “Protože to pivo je jednoduše skvělé a není tak drahé, jako vietnamská speciální piva.”

Pan Chuyen se také dočkal ocenění, v podobě čestné funkce honorárního konzula a český konzulát v Saigonu sídlí právě zde. Konzulární pracovníci z hanojského velvyslanectví proto několikrát do roka úřadují oficiálně v hospodě. Což si přiznejme, je typicky české.

https://www.pasapusu.cz/vietnamska-pivni-kultura-bia-hoi-i-craft-beer