141. den Ho Či Min a šťastné shledání

Se vstáváním jsme nijak extra nespěchali. Takže jsme v pohodě posnídali na střeše hostelu (mimochodem, děsnej bordel, všude prádlo, nezameteno, nevytřeno) a pak se šli pobloumat uličkama. Dali jsme si kafe s mlíkem a divili se, že dneska ráno v kavárně skoro nikdo nesedí (večer bylo totálně narváno a stolečky přetejkaly z chodníku). 

Naproti přes ulici jsme si dopřáli pho. Trochu jsme se na naše poměry plácli přes kapsu, ale rozhodně se to vyplatilo. Bylo vynikající. 

A protože mastnou polívku je třeba spláchnout, v úzkých uličkách, kde jsme lidem buď čuměli přímo do obýváku, nebo oni naopak na tý ulici skoro žili, jsme se uvelebili na plastových pidi křesílkách a upíjeli pivo. 

Jiří chvíli pozoroval místní PéZetka jak mastěj pokémony a děti byly nadšený. Hned se chtěly fotit, vyzkoušely všechny tři slovíčka co uměly anglicky (hello, how are you, fuck you). 

Nejvíc se předváděly dvě holčičky co se ale řezaly jak koně. Byly v sobě zaklesnutý, dávaly si pořádnou čočku, ale pořád se řehtaly. Nikdo z dětí neměl mobil nebo tablet. Všechny se honily na ulici mezi skútrama, skákaly panáka a řehtaly se jak pominutý. 

Když jsme dopili pivo, bylo načase vyrazit k hostelu, kde jsme si dali sraz se Sentomírem. Jakou radost jsme měli ze shledání s další známou tváří! A taky z těch zásob který dovezla. Jako třeba Jamesona a slivovici. 

Hned jsme si museli loknout aspoň za korunu z flašky.

Naše první společné kroky vedly na Ben Thanh market, který nám teda osobně přišel dost turistický. Část se suvenýrama tvořily hlavně laciný imitace čehokoliv. Část jídelní zase byla výrazně dražší než jinde ve městě. Nicméně hlad byl hlad a tak jsme zkusili oblíbené Báhn Cuon – závitky z rýžového papíru s mletým masem a houbami uvnitř, co jsou sypané osmaženou cibulkou. K tomu se podává šunka (kus jakési hmoty) a namáčí se do omáčky kterou důvěrně označuji jako ponožkovka. 

No, nebyly to nejlepší závitky mýho života, ale hlad zahnaly a to je hlavní. Dalším rozmazlovacím bodem naší tour bylo kafe.

(Pokud si chcete v Praze zajít na fakt moc dobré Bahn Cuon, tak v tržnici Sapa musíte zajít na tohle místo)

A ne jen tak obyčejné kafe, nýbrž vietnamské překapávané. Abychom to měli pěkný, že ano, Senta je tu přeci jen na dovolený, zašli jsme do starého činžovního domu, který mi připomínal bývalý unijazz. V každém patře byl bar nebo kavárna a taky ale designové obchůdky. My si vybrali kavárnu s výhledem z balkonu na ulici a dali si ledový vietnamský kafe s kondenzovaným mlíkem Cà phê sữa đá. Ňam ňam.

Večer jsme chtěli završit pouličním čerstvě vařeným pivem a stále kroužili kolem jedné vygooglené adresy, nicméně nakonec jsme pátrali marně a nenašli nic. Dali jsme si alespiň bagetu Banh Mi a slizký nudle s ponožkovkou a vyrazili směrem k domovu. Na rohu u našeho hostelu popíjelo na pidi židličkách dost lidí a už včera večer nás tohle místo lákalo k posezení. Až dneska jsme se ale odhodlali k akci. Když nás ale viděla babka od stánku, začala divoce mávat rukama jakože ne, tady že si nesednem. Jirgen se nejbližší skupinky ptal, co stojí pivo. Babka sice pořád mávala, ale chlápci už nám podávali vychlazený plechovky Tigera z kyblíku a přistrkovali tři stoličky. Tak jsme si přisedli. Kluci sice nevládli angličtině a my vietnamštině, ale přeci jen jsme si díky moderním technologiím (díky strejdo Google) i trochu pokecali. Chlapci – povoláním policajti, pili a divili se, že my pijeme tak pomalu! Oni to do sebe klopili jak horníci po šichtě a orázný plechovky vždycky jen hodili pod stůl. Byla jich tam taky už solidní hromádka. Asi v deset se největší z nich zvednul a byl už pěkně nalámanej, druhej kámoš nasednul na skútr, velmi ladným obloukem dokroužil ke stolu, obr si k němu nasednul a muži zákona se ožralí jak zákon káže odebrali k domovu. Zbylí dva chalani co měli dobrou výdrž ještě posečkali a kecali s náma asi do půl druhý do rána. 

Moc příjemnej večer!