Po třech hodinách spánku jsme se se Sentou vyhrabaly z našich kójí a ještě v kómatu na autopilota dorazily ke kanceláři našeho dopravce. Ve Vietnamu to totiž funguje tak, že si lístek člověk koupí u jednoho z dopravců, k jeho kanceláři se potom vypraví v předstihu před odjezdem a přímo tam ho buď vyzvedne autobus, nebo ho vanem převezou na místo nástupu. Případně ještě společnosti posílají vany přímo k hotelům. My jsme teda nakoupily nějaké zásoby jídla a bagetu do autobusu a baba už nás vedla na tak tři minuty chůze vzdálené parkoviště kde jsme ulehli do „sleeping busu“. 

Spací bus má ve třech řadách nainstalované polo ležící, polo sedící sedačky. Před vstupem do busu se všichni zujou a boty si každý vezme do igeliťáku ke své sedačce. K dispozici je u každého lehátka deka na přikrytí a lahvička vody. Tentokrát jsme dostaly i sváču. Nějaký toustový chleba s divnym sušenym masem.

Cesta do Mui Ne trvala asi pět hodin a my jsme dost času strávily dospáváním mašeho deficitu. 

Včera jsem posilněná Jamesonem od stolu zabookovala nějaké ubytování a až dneska v autobuse zjistila, že je asi 10 km od městečka Mui Ne 😀 Nevadí. 

Náš bus naštěstí nějakým záhadným způsobem zastavil 1 km od našeho ubytování, takže jsme se chopily příležitosti, vzaly batohy a došly to k ubytku. Baba neuměla skoro ani slovo anglicky, zašoupla si naše pasy do šuplíku a odvedla nás do pokoje. Ten byl velkej a čistej, takže jsme ani moc neprotestovaly. 

Na průzkum jsme se vypravily červeným autobusem č.1 který spojoval naší ruskou část s Mui Ne. Za 16 000 Dongáčů (16 Kč) jsme se nechaly svézt k turistický atrakci Fairy streams. Jedná se o potok s písčitým dnem obklopený rudými a bílými skalami, kudy za poplatek 15 000 Dongáčů lze jít na procházku asi 2 km k malému vodopádu a zpátky do města. 

Ze začátku teda byla cesta lemovaná samejma turistiš kafíčkárnama, ale za chvíli už jsme předběhly většinu selfíčkářů (moc jich tam stejně naštěstí nebylo) a šlapaly si to potokem. 

Cestou jsme potkaly super fialovýho kraba a u vodopádu jsme teda byly trochu zklamaný prasáctvím lidí a množstvím odpadků.

Po procházce jsme pokračovaly dál do města na Red Dunes. Pískové duny připomínající poušť na okraji města. Plno turistů si od místních tetek půjčovalo plastová prkýnka na kterých „bobovali“ z rudýho kopce. 

My jsme cestou v autobuse potkaly dva družné Alemany, ale jen co viděli duny, vrhli se na bobovačku. Nám se Sentou to ani v nejmenším nevadilo. Vyšplhaly jsme se na dunu kde bylo málo lidí a užívaly si západ slunce. 

Po dostatečném nabažení jsme obešli hořící odpadky 🙁  a vyrazily pěšky do „města“.

Během cesty se ukázalo, (ne teda že bychom to netušily) že Mui ne je na jednu stranu městečko plné ruských resortů a na druhou stranu taková chudá vesnice kde se u silnice pasou krávy mezi hromadama odpadků.

My jsme naší procházku absolvovaly za tmy přesně podél té vesnicko – skládkové části. 

Když se začaly objevovat krámky, veřejné osvětlení (hrozně brzo se tu stmívá). 

My už byly hrozně hladový tak jsme jen vyhlížely kde ulovit něco k jídlu. Chápejte, dvě totální princezny, takže to muselo splňovat několik požadavků. Pro Sentu spíš bez masa, pro obě přiměřeně čistý místo, pro mě přiměřeně drahý místo a libový maso. 

Nakonec jsme zasedly u pidistolečků kde se cpala skupina asi deseti Vietnamců a poručily si to co oni. Dostaly jsme talíř vyložený banánovými listy a k tomu bílé nudle, bylinky, masové placičky, bůček osmaženej, osmažený rolky, smažený tofu a vařený vepřový. K tomu sojovku a ponožkovou omáčku do který jsme si mohli dát chilli a mini citronek.  Bohužel netuším, jak se tohle jídlo jmenuje, ale bylo to vynikající. 

Nacpaný jsme si koupily pivo a vodu a stoply si červený autobus zase zpět k ubytování.  Toho dne jsme, myslím, usnuly ještě před desátou 😀