V guest housu jsme se ráno přeptaly na skútr. Pomocí překladače jsme si půjčily nějakou herku. Poněvadž tomu se Sentou prd rozumíme a byla to její asi třetí jízda v životě, zaměřily jsme se na vyzkoušení brzd a blinkrů. Taky jsem herku nafotila, kdyby něco ať mám důkaz doličný.

Trochu nejistě jsme vyrazily na první výlet stylem „bacha jedu“. Všechno šlo velmi hladce. U dědka za kopcem jsme si nechaly skútr naplnit předraženým benzínem, po výjezdu v něm nějak dvakrát prdlo, ale po zběžném ohledání nám přišlo vše ok a frčely jsme dál ke keramickýmu budhistickýmu chrámu jménem Linh Phuoc Pagoda.

Dílo bylo dokončený v roce 1952 a k vidění je tu mimo jiné 37 metrů vysoká zvonice nebo 18 metrovej velkej Bodhisattva celej z kytek a celá pagoda je zdobená střípkama skla a keramiky.

Podívaná určitě stála zato. U babky nedaleko pagody jsme ještě za 10 000 Dongáčů koupily izolepu, abysme si trochu pomohly a spravily stále padající levé zrcátko. No, že by to nějak výrazně pomohlo se říct nedalo, ale na to, abychom dojely do našeho dalšího cíle – ke kávovým plantážím – to bylo ok. 

Plantáže jsme ale toho dne neviděly. Jen co jsme ztratily z dohledu baráčky stojící na okraji Da Latu, ptá se mě Senta dozadu co tam jako dělám, že se ta motorka tak hejbe. Tak jí odpovídám, že nedělám nic a domnívala jsem se, že to tak divně řídí ona. No. Ono prdnutí u benzínky se ukázalo nebýt tak neškodné. Naše zadní kolo bylo celý starý a zpuchřelý a tak nevydrželo a my měly prázdno.

No jo no. Dvě ženy na skútru… Chvíli jsme spekulovaly u krajnice co s tim a nadávaly na žabičku z guest housu co je sice děsně milá, ale skútr bám půjčila uplně na hovno, to si řekněme otevřeně.

Po chvilce co jsme zkusily stopovat (marně, všichni na nás jen čuměli jako na dvě prdlý turistky) jsme to otočily zpět k baráčkům (cca tři km) a Senta skútr jen vedla. 

Na to se chytnul jeden mladý muž ounkáč s vyvoněnou motorku, co sice neuměl anglicky, ale byl ochotný ztratit půl hodiny než jsme si google překladačem vysvětlili, že já si sednu k němu na motorku, Senta na tu naší herku a společně se dopravíme do servisu. Pro mě to byla nakonec docela zábavná epizoda a mohla jsem se svézt s místňákem co nebyl taxikář :D. Jak pravil tak se stalo, ale ztratil kvůli nám nakonec mnohem víc času. 

U prvního „servisu“ musel vytáhnout dědu v teplákách odkudsi z útrob jeho chatrče. Ten se podíval na nás, na motorku, zkřivil obličej a ač vietnamsky neumim ani prd, bylo mi jasný že zachránci říká že tohle rozhodně spravovat nebude. 

Museli jsme tedy s naším cirkusem ještě kousek dál do jiné dílny v garáži. Tam na nás taky koukali dost vyjeveně, nicméně se slitovali a začali konat. Zachránce odfrčel a když jsme si chtěly udělat fotku, řekl „no photo“ a byl fuč.

Týpci z dílny koukali na náš problém, zavolali k tomu i paní a během deseti minut stálo okolo tak deset dalších lidí.

Strejda se snažil spravit co šlo a ukazoval, že to asi bude stát dvacku, načež začal šídlem dělat další díry do pneumatiky a cpát do nich kus gumy co vypadala jako žížala. Evidentně bylo kolo v hajzlu, poněvadž ho provrtal tímhle způsobem hned na několika místech.  No, to kolo ale bylo pořád naprosto ko. Takže když zkoušel mokrým štětcem děravost pláště a ukazoval že dobrý, vytáhla jsem štětec a názorně ukazovala že nedobrý a že to pořád pění na zpuchřelejch místech jak nově naraženej sud. 

Evidetně mi velmi dobře rozuměli, poněvadž začali všichni přítomní zase živě diskutovat. Pomocí překladače nám řekli že pokud budou měnit kolo, bude to drahé. My se zase ptaly, jestli dojedeme 7 km k guest housu. Odvětili nám, že pokud pojedeme pomalu a opatrně, tak to kolo vydrží.

Ok. Nakonec oprava nestála nic a my s lehkostí laňky, jak nejvíc opatrně to šlo, naskočily na skútr a jely ho žabičce omlátit o hlavu.

Alespoň jsme si to myslely. Dojely jsme živé a zdravé a žabičce za pomoci Google translatoru se jí snažily vysvětlit naší situaci. Ona to pochopila, nicméně to musela probrat se svojí bossicí a tak jsme si řekly že o incidentu skútr podiskutujeme později.

My jsme zpruzelý vyrazily do Da Latu jíst a trochu se projít. Jen co jsme dojedly bahn cuon začalo pršet. Na chvíli jsme se schovaly u babky co prodávala „vietnamskou pizzu“ pod deštníkem a další schovávací zastávka byla v kostele, kde zrovna probíhala mše. 

Zajímavý bylo jak ženský zpívaly pobožný texty v jejich ťing ťong jazyce a pak zahlásily amen. 

Po návratu do ubytování žabička nabídla zaplacení opravy skútru (reálně 0Kč) a místo půjčovnýho nám nabízela motorku na další den. 

No to určitě, o jejich herky už jsme neměly zájem. 

Prosily jsme jí, že zavoláme jejich bossici která umí dobře anglicky (jak jsme zjistily odpoledne) nicméně když jí žabička zavolala, k telefonu jsme jí nedostaly. Prý s námi odmítla mluvit. 

Asi hodinový dohady o tom, že motorka byla v šílenym stavu a chceme prachy alespoň za benzín byly ale marný. Žabička nemohla nic udělat bez šéfový, ta s náma odmítala mluvit… Vymyslely jsme si tedy alespoň nějakou částku za opravu a žabičce oznámily ať vyřídí paní čůze vykořisťovatelce, že se zítra stěhujeme, i když jsme chtěly zůstat ještě jednu noc. 

Naštvaný jsme si našly ubytování o 500m dál a zařekly se, že takovou herku už si nepůjčíme.