Kvůli mé paranoie z deště, které jsem se stále mimochodem nezbavila, jsme zamačkávaly první budík už před šestou. Když jsme se lehce po sedmé vypravily na cestu do Nha Trangu, Senta bohužel stále vypadala že má sto chutí mě uškrtit, nicméně jely jsme. K lepší náladě trochu pomohla bageta k snídani od babky a následná první zastávka u babči v horách na kafe a čaj. 

Babi byla teda obchodnice a hrozně nám chtěla prodat dvě kafe, i když jsme jí pořád vysvětlovaly že jedno je akorát…

I přes jejího obchodního ducha ale byla hodná a nechala nás si u ní i odskočit vzadu na dvorku. Člověk prošel kolem uvázanýho pejska, hromady bordelu než se dostal na tureckej hajzlík bez dveří. Při čůrání byl díky tomu výhled na slepice v kleci. Takový upřímný pohled z očí do očí se slepicí už asi jen tak nezažiju…

Na kopcích se ještě převalovala mlha, ale Vietnamci jsou děsně akční už od brzkého rána, takže jsme potkávaly plno tetek v holinách mířících na jejich pole a přitom se kochaly výhledama. Později přišly ještě zajímavější pasáže v podobě serpentýn s pohledem do údolí. Pohled to byl vskutku krásný, což potvrzuje i fakt, že jedna ze zatáček byla místem čurpauzy všech projíždějících autobusů vezoucích čínský turisty.  Jen co jsme sešplhaly na skútru z klikatých kopců, hodily jsme do sebe jednu vylepšenou instantní polívku v silnice u takový milý mladý mamky. (Byla opravdu moc milá a chtěla za ní jen 20 Dongáčů, takže budiž jí odpuštěno že v té mojí plavaly asi čtyři kousky plastovejch kořenících sáčků…)

Poslední desítky kilometrů do Nha Trangu už byly pěkná otrava. Jízda po nekonečmě rovný dálnici kdy foukal silnej protivítr byla dost i na Sentu. Byla tak zpruzelá že dokonce předjížděla několik místňáků v kuse a když jsme míjely dopravního policistu, stačila jsem na něj jen zahalekat „hellooooo“ a Senta byla pryč dřív než se stačil rozmyslet zda nás chce zastavit nebo ne…

Nakonec jsme to ale zvládly a dorazily do Nha Trang. Takového přiměřeně velkého přímořského městečka, který vypadalo jako ruskej Disneyland. 

Autobus do naší další destinace – Danangu – nám jel až v osm večer, pořád jsme měly plno času (byla asi jedna hodina) stihnout koupačku na pláži. Senta vygooglila nějaký tip za městem, vypravujeme se tedy tím směrem. 

Cestou jsme se chtěly zastavit na jídle, ale nic se nám nezdá. Buď jde o mega turistický podniky, některý dokonce pojmenovaný Rusky, nebo je hygienický standard tak nízko, že ani nemáme chuť…

Při pokusu okouknout nějakej kumbál s jídlem pro místní se nám stala první nehoda. Při pokusu vytlačit motorku na chodík Senta zabere omylem za plyn (ano, stále nastartovanou motorku, školácká chyba) a stroj vyletí a položí se elegantně na bok. Naštěstí bez nás a ani nic nesejme, takže škoda se dá vypočítat jako oděrky a lehce hnuté zrcátko. Uf. Nicméně máme bobky o naší tučnou zálohu. 

Na jídlo nás v tuhle chvíli přechází chuť a frčíme na pláž, v hlavách nám hlodá zda řešit odřeniny nebo dělat že nic.

Pláž se později ukázala být součástí jednoho ze smutných hotelových resortů. Obecně nechápu vietnamské naddimenzované stavitelské nadšení. Myslim že ve většině měst nedokážou vůbec hotelové kapacity obsazovat a nerozumím, že se jim ty prázdné ubytování vyplácí provozovat. 

Týpek po nás chce vstupný za pláž. A dokonce 100 K. Na to jsme se upřímně zasmály a jely zase zpátky bez koupačky.

V Nha Trangu už jsme byly zdeptaný svědomím, že jsme šly motorku hned vrátit. Ať už to máme co nejdřív za sebou. Rozhodly jsme se se nepřiznat a přijít do pekla. Polehčující okolností nám budiž že šrámy stejně zaplatit nejdou a cena půjčení byla až sprostě astronomická. (Vyšší než letenka Ho Či Minh – Danang.)

Naštěstí týpek z půjčovny ani nezvedl zadek, takže Senty následný úprk s vrácenou zálohou ani nebyl nutný. 

Co teď ale. Naprosto vykoupaný ve vlastním potu omrknem aspoň veřejnou pláž ale představa že trávím celou noc v autobuse osolená od moře mě natolik nelákala, že jsem se na celý koupání vybodla. 

Za 10 K jsme využily aspoň veřejný wc s improvizovanou sprchou, kde jsme trochu smyly všudypřítomný pot a vypravily se pomalu pěšky k autobusáku. 

Cestou jsem si stihla dát nejhnusnější jídlo co jsem za cestu měla možnost zkusit. Vitrína s paštikama, párkama atd. vypadala docela neškodně. Když mi ale babča na rejži nakrájela nakyslý párky, k tomu mi nandala téměř plesnivějící nakládanou zeleninu a zalila to smradlavou omáčkou, můj žaludek při prvním soustu řekl výrazné ne. A tak jsem lehčí o 40 Dongáčů zahnala hlad až normálním pho asi o tři kilometry dál. 

Holt není každý den posvícení. Před odjezdem autobusu jsme ještě stihly pokecat s Malajsijcem, kterej měl velmi nabitý program a na každý den itinerář s nějakou tour. Jinak to byl ale sympaťák :D. 

Autobus odjížděl překvapivě načas a tak jsme v osm zalehly a těšily se až nás zítra v šest vykopnou z autobusu v Danangu.