Dorazily jsme do Danangu velmi brzy ráno a jako první jsme musely odmítnout hejna Grab moto-taxikářů. Dneska jsme se měly potkat zase s Jiřím, kterej měl na odpoledne letenku z Ho Či Mina do Danangu. A tak jsme zvažovaly jestli zůstávat přímo tady, v docela velkém městě, nebo se rovnou přesunout do nedalekého turistického, ale zato údajně malebného, Hoi An. 

Nakonec jsem se vzdaly nápadu dojít pěšky (příliš daleko :D) do centra Danangu a rovnou naskočily do žlutého prázdného autobusu č.1, kterej na nás troubil a mířil do Hoi An. 

Cesta stála 30 K a trvala zhruba hodinku, protože strejc za volantem jel jak s hnojem, zato troubil klaksonem jak o život. 

Od konečné na miniautobusáku v Hoi An to bylo asi kilometr do centra, tak jsme se vydaly konečně najít něco k snídani. Chvíli nám zabralo než jsme našly cenově a chuťově přijatelnou bagetu. Taky už jsme byly docela protivný a situace začala eskalovat když jsme přistoupily i na zvyšování hlasu. Ale bageta zase trochu zmírnila vášně a my se najedený uklidily do kavárny, abychom omrkly na bookingu místní nabídky ubytování. 

Tentokrát zvítězila únava a my bez obcházení jednotlivých hotelů a hostelů v okolí zamířily do Hoang Thu Homestay. Sice cena byla vyšší, než jsme platili dosud (zde 300 Kč za noc za 3 osoby), ale dostali jsme moc pěknej a čistej pokoj a v ceně byla snídaně. (Nakonec jsme tu byli víc než happy a můžu jedině doporučit. Paní Flower je zlatá žena 🙂

Senta hned upadla do kómatu, protože jí chytnul bolehlav. Já se chtěla jít trochu projít po okolí než přijede Jiřan a Senta se probere do světa živých, ale asi po 1 kilometru začalo pršet a hřmět. Ach jo. Skončila jsem teda s bagetou do ruky zase na pokoji a dala jsem si taky dvacet :D. 

Odpoledne dorazil Jiřan a naše genderově nevyvážená skupinka byla opět kompletní. 

Po setmění jsme všichni vyrazili k řece, prohlídnout si hlavní důvod proč sem míří davy turistů, a sice krásně svítící lampiony všude v ulicích a podél řeky. Některý turisti si dokonce zaplatí lodičku, aby se mohli kochat za jízdy, někteří si od babiček a dětí kupují lampionky se svíčkou co potom pouští po řece. (Naše eko srdce by ale koupi dalšího plastového odpadu, kterého je už tak Vietnam přeplněný, nesneslo.)

Hoi An je teda taky vyhlášené skvělýma koženýma výrobkama od batohů a tašek, přes boty, pásky… a taky krejčovskými službami na míru. Škoda že nejdeme hned domu a navíc jsme tak nestandardně vyhublý, že kdyby nám Senta vzala nějaký hadřík do Prahy, určitě ho nemavlečem až dorazíme a vykrmíme se na normální váhu…Abych se ale vrátila k těm lucernám. Všechna světla vytvářely ve městě krásnou atmosféru a i když bylo všude v ulicích centra dost turistů, užívali jsme si to. Omrkli jsme místní trh, vylezli na střechu jedné z kaváren odkud byl pěkný výhled z výšky a já jsem v jedné z rušných ulic ochutnala místní specialitu (prý se nedá jinde ve Vietnamu sehnat) Cao Lau.

Musím zpětně říct, že to bylo nejlepší vietnamský jídlo který jsem ochutnala. Fermentovaný tlustý nudle v troše omáčky s plátkama libovýho masa, bylinkama a výhonkama. Ňam ňam. 

Večer jsme zakončili několika škopíky piva u skvěle se chechtající paní a oslavili tak naše shledání.