Dneska byl v plánu výletní den, jupí!

Od paní Flower v hostelu jsme si půjčili herko-motorky a vyrazili po naplnění nádrže na nedaleké benzínce vyrazili směr Danang, tj. cca 20 kilásků. 

První zastávkou byla Marble mountains – tedy pět kopečků, každý pojmenovaný po jednom z elementů – oheň, voda, země atd. Přičemž turistům je za poplatek přístupná hora Thuy, tj. Vodní kopeček.  

Vstupné bylo 15 K na osobu a jelikož bylo opravdu hezky, bylo tu natřískáno turistama. Nicméně je tu k vidění dost jeskyní s chrámama, taky se dá vylézt na vyhlídku mezi kaktusy a ve skalách pečlivému pozorovateli neujdou stopy po kulkách z války. Docela jsem se pekli a čím se čas víc blížil době oběda, začínala na nás být znát zpruzelost. To ale bylo uplný nic do okamžiku prozření, kterej mě chytil někde uprostřed jeskynního chrámu a sice, že jsem si nějakým nedopatřením při placení benzínu spletla bankovky a místo 100 K (cca 100 Kč) zaplatila 1000 000 K, (tj. 1000 Kč)!!!!

Týpek u benzínky mi ale samozřejmě vrátil na stovku, takže jsme byli v mínusu 900 Kč. No co vám budu povídat. Situace vyústila až v brek jak jsem blbá a negramotná. Nedalo se ale nic dělat. 

Velmi zpruzelou náladu jsme šli aspoň rozežrat na místo, co nám doporučili naši kámoši a sice na vyhlášené bun cha. A opravdu bylo v době našeho příchodu v nenápadné garáži narváno. Cpali se tu jak místňáci, tak turistoši. My se k nim přidali a pak vše ještě spláchli kafem asi o dva vchody dál. Co bychom se taky upejpali, že ano. 

Naše další cesta vedla na okraj Danangu na poloostrov vystupující do moře. Tady jsme měli v plánu kopeček objet kolem dokola. 

Naše motorka sice v některých úsecích hlasitě protestovala a jednou jsem dokonce musela vyjít kopeček po svých, ale nakonec jsme to dali i přes výstražné cedule pozor příkrá cesta, nebezpečné pro skútr. (Pche, rozhodně to nešahalo ani po paty jinejm a daleko horším cestám, bez jakýhokoliv označení výstrahou.)

Užili jsme si tedy několika vyhlídek na Danang a zátoku, viděli jsme tlupu opic u silnice a zajeli si i k (snad) nejstaršímu stromu Vietnamu. Na cedulce psali stáří cca 800 let, ale moc nevědí přesně, takže mu může být i mnohem víc. Navíc tu nebyla ani noha, takže jsme si užívali soukromou prohlídku tohodle starce. 

Na závěr našeho poloostrovního okruhu jsme se zastavili u chrámu Chùa Linh Ứng. Celej areál je dost velkej a moc pěknej. Krásně udržovaná zahrádka, toulající se psi…

Jediný háček pro nás představovaly rychle se  blížící černý mraky a taky za chvíli padající tma. 

Měli jsme ještě kus cesty do Hoi An před sebou a vietnamské silnice za tmy nejsou žádnej med. Za a) jezděj lokálové nalitý, b) neni nic moc vidět a ne všichni používaj světlo. 

Chrám jsme tedy prolítli, sedli zase na naše oře a jeli dom. Naše finanční ztráta nám pořád nedala spát. Jiřan se sebral a šel zkusit štěstí na čičmundu od stojanu na pohonné hmoty. Potíž teda byla že nám všichni Vietnamci přijdou skoro stejný, takže jsme neměli tušení kterýmu z nich jsem dneska ráno platila. 

Zbytek znám už jen z vyprávění a událo se to asi takhle. Jiřan se zeptal kdo tu mluví anglicky. Jeden z typů hovořil velmi dobře a tak na něj uhodil že nám jaksi ještě z rána dluží 900 K a že to určitě bude dobře vidět na kameře přímo nad stojanem kde jsme tankovali. Týpek hned zpravil ostatní čičmundy, začali něco řešit a někam volat, tak bylo jasný, že je tu šance na úspěch. A taky že ano. K mýmu obrovskýmu štěstí mu vyplatili zbytek peněz a tak moje story měla šťastný konec a já poučení. 

K večeři jsme loupli další cao lao, ale tentokrát byla chuť slabší, a popili pivo na oslavu znovu nabytí našeho těžce vydřenýho jmění 🙂 .

7.10. 2019 Módní policie a večerní družba

Další den si šla Senta nechat ušít módní kousky a já s Jiřanem jsme strávili den v kavárně doháněním restů na blogu. Cca okolo čtvrté odpolední jsme se sešli se Senťákem a doprovodili ji na zkoušku kabátu, plus jsme si prošli nedalekou tržnici. 

Na šestou jsme to už ale zase otáčeli k domovu za paní Flower. Pozvala nás totiž na společnou večeři s ostatními hosty.

Protože jsme byli nedočkaví, slezli jsme zvědavě ze schodů do kuchyně a čuměli hlavní paní kuchařce pod ruce. Tý to ani trochu nevadilo, naopak. Mohli jsme se dokonce zapojit – Jirgen smažil tofu, já krájela meloun a nosila na stůl. 

Nakonec jsme se sešli my, paní Flower a její stydlivá malá dcera, francouzskej páreček, dvě mladý holky z Finska a chraistmatický Gustav z Německa, co mu bylo 72, ale měl energii tak na dvacet a jeho aura (ne-ezo lidi prominou) zaplnila celou místnost. 

Finky odešly hned po jídle, my ale s Gustavem a Frantíkama našli překvapivě snadno společnou řeč a tak jsme z tý euforie dali do placu Sentou přivezenou slivku. Teda slivku… on to byl spíš takovej švestkovej likér. Možná díky tomu z toho byli všichni nadšený a bez ostychu nasávali. Byl to skutečně hrozně příjemnej a vydařenej večer, kdy člověk přesně ví že je na správném místě se správnýma lidma. 

Jediný co nebylo už tolik euforický bylo další ráno pro Marjane z Francie, která měla po slívě opici. No, nedalo se nic dělat. Alespoň byl její český zážitek kompletní. 🙂