Dorazili jsme do Sapy asi ve tři ráno, ale do šesti nás nechali dospat ve vydejchanym autobuse. V šest rozsvítili a vykopli nás přímo před trhem. Už tu bylo pěkně rušno, babky odeskávaly prvním zákazníkům velký kusy prasat a my se za zvuku sekáčků dopadajících na prkýnka vydali do centra. Cestou nás naháněly ženský z místních vesniček s velkýma nůšema na zádech, případně mladší, s dětma přivázanýma na zádech a nabízely nám trekking nebo homestay u nich doma. My jsme ale aktuálně neměli zájem o nic z výše zmíněného a směřovali jsme přímo k našemu ubytování – malému domečku v kopci nad Sapou kde v první místnosti bydlela paní domácí a další tři pokojíčky měla vyhrazené pro hosty. 

Ubytovat se ihned bylo možné jen po zaplacení poplatku. Snažila se nám to nějak vysvětlit, ale moc jsme tomu důvodu nerozuměli. Proto jsme se na placení vyprdli, přestože pršelo. Radši jsme se zachumlali do bund a vyrazili z kopce na kafe a banh cuon abychom zaplnili prázdný žaludky. I po snídani pořád dost pršelo, ale co už, nechtěli jsme čekat věčně, takže jsme se vypravili pěšky do vesničky Cak Cak, kam teda míří asi všichni turisti, kteří se octnou v Sapě. 

Dokonce tu mají budku kde prodávají vstupenky a “mýtnou bránu“ za kterou člověk nemůže, pokud neprokáže že zaplatil. 

Došli jsme tedy kam až to šlo bez placení a jelikož pořád pršelo takovým způsobem, že jsme byli jak zmoklý slepice, tak jsme se s Jiřanem rozloučili se Sentou co chtěla jít ještě o kus dál. My se vydali směrem nazpátek najít něco k jídlu. 

Nemohli jsme ale narazit na nic, co by nás nějak lákalo, nebo bylo cenově přijatelné. Sice jsme si vyhlídli jedny otevřené dveře v zapadlé uličce, kde si po bližším ohledání nacpávaly břicha davy místňáků, ale nakonec se z toho vyklubala nějaká uzavřená společnost. Pánové od prvního stolu nás zvesela zvali na panáka a to se neodmítá. Okoštovali jsme proto alespoň každý štamprli rejžovice a posilnění pokračovali v hledání. 

Misi jídlo jsme skončili u paní, ke který jsme od týhle chvíle chodili každý den na nudle nebo smaženou rejži za rozumný peníz 35 Kč za porci.

Odpoledne jsme naprosto vytuhli a vzbudila nás až Senta svým příchodem. Večer jsme na videoarchivu ČT sledovali Svět podle Daliborka a nestačili jsme zírat. 

Dalšího dne jsme se rozdělili přesně jak to bývá v českých pohádkách, když se vydají tři bratři třemi různými cestami. 

Jiří ležel jak mátoha ve snaze se zbavit jeho moribundusu, Senta jela na skútru k vodopádu a já se vydala pēšky ze Sapy do nedaleké vesničky. 

Přímo z centra jsem uhnula do vedlejší ulice, kde jsem se po pár metrech chůze z turistickýho ruchu ocitla v „normální“ Sapě, kde žijí „normální“ Vietnamci. 

Všude pobíhali psi a slepice, mamky věšely prádlo, na konci ulice popíjeli chlapíci v garáži a jeden venku jim k tomu ořezával maso z upečenýho pejska… Chudák pes, ale tady je to pořád častá lahůdka (dle našeho pozorování vietnamský lid sežere opravdu všecko: psa, žábu, červy, ptáčky, úhoře, hady atd.).

Za chvíli se cesta proměnila v polňačku a otevřely se mi výhledy do údolí. Nikde ani noha, jenom mě míjelo pár paní na skútru co jely z vesnice prodávat do města. 

Jedinou pěšky jdoucí osobou co jsem potkala byla holka z místního kmene s nůší na zádech obutá v holinách. Minuly jsme se, pozdravily a ona hned otočila směr a začala mi dobrou angličtinou pokládat spoustu otázek. Bylo mi to relativně nepříjemný. Přeci jen, otočila kvůli mě svůj směr chůze a ptá se mě mimo jiné jestli mám bratra nebo sestru!?!

Věděla jsem přesně kam tím míří a tak jsem se začala taky zajímat, abychom se dostaly rychleji k jádru pudla. Když jsem se jí zeptala kam teda jde, když změnila svůj směr, z ní samozřejmě vypadlo že jde prodávat výrobky do města a začala mě přesvědčovat ať něco nakoupím a přispěju jí. Vysvětlila jsem, že máme těžký batoh a dlouhou cestu, takže děkuji, ale nekoupím. Nevadí! V nabídce má i náušnice. Slušně jsem poděkovala a řekla že nic nepotřebuju, což holku po dvou zopakováních dostatečně nakrklo, viděla že se mnou fakt nehne, otočila se na podpatku a pokračovala zase směrem do města za vstřícnějšíma turistama. No a já byl ráda že mám nátlak za sebou. 🙂

Po cestičce jsem došla až do vesnice, kam pravděpodobně moc turistů nechodí. Dle mapy tam nevede silnice, jen turistická pěšinka a tak mě tu vítala selátka v bahně a sem tam vykoukla hlava domorodce. Někteří nevypadali moc v euforii, někteří byli milí, třeba jako bezzubej děda kterej mi poradil kudy dál. Ona tam podle mapy cesta vedla. Nicméně všechny pěšinky byly stejně úzký a naprosto rozbahněný, takže jsem si nebyla jistá kterou zvolit. 

Výběr nejrozčvachtanější z nich se ukázal být dobrou volbou. Po „hrázi“ rýžových políček, kolem vodních buvolů, přes jednu ohradu jsem trefila až na silnici vedoucí do kopce a napojující se na tlustou hlavní vedoucí zase do Sapy. 

U křižovatky na mě mávaly ženský v různých krojích a u nedaleké nemocnice jsem si na patníku snědla svačinu. 

Do Sapy jsem sice dorazila po hlavním silničním tahu, ale nebyla to taková hrůza. 

Cestou „domů“ jsem nakoupila v jediný sámošce s rozumnýma cenama a zastavila se v muzeu místních kmenů. 

Za mě určitě stojí za návštěvu. Expozice není nějak velká, ale vstup je zdarma a je tu plno fotek a hlavně popisků v angličtině, takže je možné si alespoň trochu udělat představu o životě etnických menšin. 

Mně nejvíc zaujaly části zobrazující svatbu, pohřeb ale taky mě překvapilo jak velký význam v životě místních mají výšivky a barvení látek. Tomu je v muzeu věnovaná značná část expozice a je pravda, že když jsme potom vyjeli na motorce, všechny baby seděly před svojí chatrčí a vyšívaly…

Po muzeu jsem šla „domů“ za lazarem, kterej vypadal o poznání líp (zato já jsem začala pociťovat plížící se rýmičku) a i se Sentou jsme dokoukali Svět podle Daliborka.