Protože jsem stále ještě nebyla v kondici, zůstala jsem se dneska válet v posteli a jediný co jsme byli zařídit byly jízdenky na zítřek do Ha Giang. Smutným okamžikem bylo večerní loučení se Sentou, která se vypravila na půlnoční autobus do Hanoje. Musela jsem, jako vždycky když jde o loučící drama, zamáčknout slzu.
Další den ráno jsme se vypravili na bus do Ha Giangu, městečka na severu Vietnamu které je zároveň výchozím bodem pro výlet na motorce s epickými výhledy. Nakoupili jsme sváču a v deset vyrazili. Cesta to byla nekonečná, samá zákruta, řidič jako tradičně troubící fanatik. Snad poprvé za naši cestu jsem chvílema musela přemáhat žaludeční nevolnost, ale nakonec to naštěstí nevyeskalovalo v nic dramatickýho. 🙂
Do Ha Giangu jsme dorazili už za tmy. Rezervovali jsme si ubytování v levném hostelu Lila Inn (cca 50 Kč za osobu). Jak jsme se k hostelu blížili, už z dálky jsme viděli že jde o ubytovnu natřískanou party běláskama. Naběhla nám husí kůže.
I když jsme měli booking rezervaci, zkusili jsme proto nejprve okolní „hotely“ pro vietnamskou klientelu. Ve dvou nám řekli že mají plno, v dalších dvou chtěli víc jak 200 Kč za noc a to pro nás bylo prostě moc, když tu byla i levnější alternativa. Řekli jsme si tedy, že dáme Lile šanci.
A udělali jsme dobře. Ano, byla to běláskovská ubytovna, ano, dole stále hrála crazy muzika, ale postele byly velký tak, že jsme se na jedný pohodlně vyspali oba dva, vše bylo čistý, měli tu dostatek wc na tolik lidí a v koupelně tekla stále teplá voda. Muzika se v deset večer vypínala a navíc Liam s Lam (podle nich také název Lila) byli hrozně milí a ochotný se vším pomoct.
Zakempili jsme proto na jedné palandě, zatáhli si záclonku a bylo nám vše buřt.
20. 10. Ve znamení pohody a národního nápoje
Po předešlém, pro nás slimáky zrychleném, tempu jsme se rozhodli zvolnit a nikam nespěchat. Vyslechli jsme si proto dopoledne Liamovu „přednášku“ o Ha Giang loopu. Všem v hostelu, co se vydali na cestu na motorce, rozdal každé ráno mapičku, kde měli vyznačené všechny záchytné body ale i zajímavosti po cestě. Vše vysvětlil, dal doporučení ohledně ubytování na trase a bylo vidět že mu opravdu záleží na tom aby všichni dorazili celí a aby si to užili.
Mapičku jsme si schovali a rozhodli se, že vyrazíme až zítra, možná o den později. Prostě uvidíme.
Dneska jsme se vypravili do „města“. Všude bylo relativně mrtvo a bylo znát, že turisti sem dorazí pouze přespat, půjčit si motorku, odjedou loop a zase vypadnou. My se usadili v sympatický kavárně a opět se snažili zapsat naše zážitky, abychom to měli zaznamenané dokud je máme ještě v živé paměti.
Po odchodu z kavárny se stalo něco neuvěřitelného. Po hrozně dlouhý době nepřestávajících chutí na zápaďácký jídlo (který je tu drahý a ještě k tomu vůbec ne tak dobrý jako u nás) jsme se zcela při smyslech rozhodli obětovat 2x až 3x vyšší částku než je ve Vietnamu za jídlo obvyklé a dopřát si PIZZU!
Chutnalo to spíš jako íránská pizza, tj. jakýsi kynutý křupavý těsto s párkem, ale sežrali jsme to se strašnou chutí. Po uspokojení žaludků prasárnou jsme už v klidu mohli pokračovat v prohlídce městečka.
Komoušké náměstí lemované budovatelskými plakáty nás příliš nezaujalo, zato mohutné stromy v přilehlém parku budily respekt.
Chtěli jsme se ještě podívat podél řeky, kde jsme z druhého břehu viděli plno malých plastových židliček – ty běžně indikují přítomnost zlatavého moku – bia hoi. (Čepovanýho pivka). Tentokrát to ale na točený nevypadalo. U jednoho podniku sice seděla parta kluků a hráli karty, ale jinak tu bylo mrtvo. Nakonec se na nás usmálo štěstí v totálně zaplivaný garáži nedaleko hostelu. U pidi stolečků bylo narváno, venku na nikdy nečištěným grilu se připravovaly pivní mlsy v podobě grilovaných pařátů, masových špízů, atd. a nechybělo ani to vymodlené pivo.
Paní hospodská sundala z věšáku plastový džbánek a my si nechali natočit 1,5 litru ze skříňového mrazáku, odkud byl vyvedený kohoutek na pivo tlakované pumpičkou. Lahoda!
K tomu jsme dostali nakládané čerstvé okurky s chilli a česnekem. V rohu byl vyhrazený stoleček pro klučíka a ten si u něj zrovna psal úkoly. Nebyl by to Jirgen z učitelské rodiny, kdyby nešel zkontrolovat jak mu to jde :D.
Potrénovali spolu speaking a my se pak věnovali našemu pivnímu úkolu v podobě džbánku. Za chvíli nás už zvali chlapi od vedlejšího stolu na ťuknutí a hned nám nabízeli i panáka rejžovice.
Ve Vietnamu se často pije pálenka pro nás zvláštním způsobem. Miska se vyloží igeliťákem a do ní se nalije pálenka. Panákem se pak odtud nabírá a nalévá se z lahve.
Takhle to bylo i v tomto případě. Zkusili jsme se zeptat na důvod pomocí překladače a pokud jsme správně porozuměli, souvisí to s nějakou vietnamskou pověrčivostí. Ochutnávku grilovaných pařátků jsme s díky odmítli – snad jindy.
S pozvednutou náladou jsme se vrátili zpátky do hostelu. Jak jsme byli veselí, dali jsme si ještě plechovkový pivo v hostelu. Speciální akce hlásila 10 piv + 2 zdarma. Vzhledem k tomu, že jsme jich už několik spořádali, rozhodli jsme se akce využít a případné nevypité kousky si přibalit s sebou do batůžku na výlet. A protože Liam a Lam neměli už nic na práci, pozvali jsme je taky na jedno. Myslím že z toho byli tak paf, že nám dali „speciální slevu k mezinárodnímu dni žen“ :D:D a my měli 12 kousků za 70 Kč. No nekup to! U piva jsme si pěkně popovídali. O jejich životě, jak se jim daří, co jejich vztah (toho času evidentně komplikovaný) a mnoha dalších věcech. Bylo vidět, že se se jim tohle ale asi nestává často a mají radost z toho, že se taky někdo zajímá o ně a ne jenom o půjčení motorky, informace o loopu, o to kam se jít najíst, kolik stojí autobus do Sapy nebo Hanoje…
Asi v jedenáct večer ale přerušila naše povídání nová várka hostů vypadnuvších z autobusu, co zrovna dorazil z Hanoje. A toho večera vystoupil v Ha Ging i Američano – Korejec Austin a že jsme si padli do noty, dali jsme si hnedka společně dalšího pivsona. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se docela zpumprlíkovali a šli jako poslední z hostelu spát asi v půl druhý. (Bohužel, foto s Austinem nemáme ani jedno:-(.)