Dneska se nám po včerejším pivním maratonu nechtělo vůbec vstávat. Tak jsme se nebránili, pustili si Tranbanty a vylezli až nějak před polednem. Zrovna když jsme si chtěli jít ulovit oběd, narazili jsme na Austina a Liama. 

Liam nejdřív Jirgenovi s Austinem vysvětlil, jak se řídí poloautomatická motorka, abychom mohli místo na skútru vyrazit na ní. 

Po teorii šli zkusit i praxi. Na deset minut se projeli kolem hostelu a jelikož jsme měli všichni hlad, trénink pokračoval společnou jízdou na oběd. Já si přisedla za Jirgoše a vyrazili jsme do nedaleké „garáže“ na pho.

Masterchefem tu byla babča. Celá její kuchyně byla totálně plesnivá, všude pavučiny, tak sto let nemystý všecko. Babča totálně slepeným hadrem otřela náš stůl, takže jsem si živě vybavila reklamu na čisticí prostředky, kdy bakterie šťastně poskakují po stole, že mají co žrát… No, sama bych sem asi dobrovolně nikdy nešla. Liam nám ale tvrdil, ať nemáme obavy, že nám bude chutnat. No tak jsme neměli.

Pho bylo sice děsně mastný, ale když člověk pominul (ne)hygienické podmínky ve kterých bylo připravený, docela nám chutnalo.

U oběda jsme probrali život a Liam vyrazil zase do hostelu za prací, zatímco my s Austinem jsme na motorkách pokračovali k nedalekému vodopádu Ha Thanh. Když jsme dorazili, měli jsme štěstí a byli jsme tu úplně sami. Během půl hodiny ale přišli další turisti a tak tu za chvíli bylo docela živo. To však nic nemění na tom, že už samotná cesta k vodopádu je moc pěkná. Překvapilo nás, že místní krajina vypadala tak moc jinak, než jsme ve Vietnamu zvyklí. Zelená tráva (posetá odpadky, což nás vrátilo zase do vietnamské reality) a náhodně poházený velký šutry. No moc pěkné místo s čistou vodou lákající ke koupání. Se západem slunce by to byla naprostá nádhera. 

Když jsme byli nabažení, udělali jsme si ještě před cestou do Lila Inn zastávku v Pho Maison Ha Giang. Restauraci spojené s homestayem, mají tu i bungalovy a obchůdek s čajem. Hned vedle je totiž údajně rodinná továrnička na zpracování čaje. 

Celé místo na nás působilo naprosto zenovým klidným dojmem. Krásný prostředí… poseděli jsme proto a nadcházející hlad jsme zahnali jejich pho. 

V tomhle případě šlo ale o luxusní záležitost. Jak sami deklarují, nepoužívají k přípravě žádný glutamát a jiné chemické náhražky a dbají na čerstvost surovin.

Taky to bylo na chuti znát. Vynikající! Prostě nejlepší pho co jsme jedli. 

Donesli nám uplně vroucí vývar, do kterého jsme si sami naházeli maso a bylinky, nudle…

Ještě jsme si prohlídli tradiční homestay – krásné dřevěné pokojíčky s ležením na zemi a zařekli se, že až přijedeme zpět do Ha Giang, tak tu strávíme alespoň jednu noc.

Jen co začala padat tma, nasedli jsme zas na stroje a vyrazili zpět do hostelu Na benzínce jsme si nabrali plnou nádrž, abychom se tím zítra nemuseli zdržovat a zaplatili motorku na pět dní. Zítra vyrazíme na loop.

Ale znáte to. Člověk míní, život mění. 

Dali jsme si po večeři pivo a já ho nemohla dopít. Vůbec mi nechutnalo. Situace se najednou začala vyostřovat. Z ničeho nic jsem měla jakýsi balvan v žaludku, takže jsem se natáhla a doufala, že to rychle přejde. 

Opak byl pravdou. Celý večer a celou noc se mým nejlepším kamarádem dočasně stalo hostelové wc a od té doby jsem slovo pho nemohla slyšet, vůni cítit (což byl trochu problém a často jsem si na ulici pak zacpávala nos) a jíst už vůbec ne. Doteď nechápu ten paradox jestli jsme měli otravu po nejlepším pho nebo co se to sakra přihodilo. 

Tak se stalo, že naše plná nádrž posloužila jiným, Jirgenovi zase vrátili peníze za motorku a já trpěla a ležela, případně se ploužila k wc a tam objímala mojí kámošku mísu.

A další den to postihlo i Jiřího. Sice ne tolik intenzivně a neztratil nikdy chuť na pho, ale stejně. Dva dny jsme jen umírali v posteli o banánech a vodě, bez energie a slabí jako mouchy.

Třetí den jsme vstali s vizáží dvou zombie zlehka plnili žaludky dietním jídlem, abychom se vrátili nějak do normálu.