166. den Ha Giang loop 1/5

Nastal den D – vyrážíme. Většina lidí (z Evropy) na tenhle okruh vyráží z Ha Giang mezi 11- 13 hodinou, kdy vykutálená policejní hlídka zrovna dlabe oběd během jejich polední pauzy.

On je totiž s tímhle výletem spojen takový nešvar a sice, že bělásci (batůžkáři z Evropy) si tady poprvé v životě půjčí skútr, nemají mezinárodní řidičák a vyjedou do hor vstříc kamionům, zákrutám, dešti a občas chybějícím silnicím. No a tak se taky občas stane, že tam nějací z nich zařvou. (Ne moc často, naposled se to stalo asi před dvěma lety.) Tak tu policajti pečlivě kontrolují mezinárodní ŘP. A taky na pár dalších místech ve Vietnamu co jsou tím vyhlášená, ale jinak cizincům dopraváci raději nadšeně mávají než aby je zastavili.

No ale abych se vrátila k našemu ránu. My jsme chtěli vyjet dřív, než začnou proudit tyhle davy a proto jsme si dali budík na půl 6 a po 6 už jsme frčeli. 

Počasí teda nebylo nic moc. Mrholilo a byla pěkná mlha, ale žádný dramatický slejvák se nekonal. 

První část k Bac Sum Pass jsme jeli totálně v mlze alá mlíko, sem tam potkali pár motorek nějakejch asiatů, jinak bylo na silnici mrtvo. Zastavili jsme hned na prvním parkovišťátku u restoránu s odbočkou na výhled a šli se občerstvit. Jirgen nepohrdl pho, já se držela proti směru větru (díky pho otravě ještě dlouho budu) a pozorovali jsme, jak si během čtvrt hoďky rozestavěla tetka stánek s ručně psanou cedulí „10 000 Dongů“ a jala se vybírat vstupné na vyhlídku. Tomu jsme se upřímně zasmáli, nebyli bychom ochotný zaplatit za výhled za hezkýho počasí, natož v týhle mlze. Nad čím jsme ale naopak dumali bylo to, jestli je tenhle výlet fakt tak úchvatnej zážitek, jak všichni praví. 

Zatím nám totiž, neznámo proč, chyběla motivace a těšení se, možná to bylo tím několikadenním hladověním, těžko říct. Rychle jsme ale zase naše mozky usměrnili, aby se soustředily a nevymýšlely kraviny, nasedli jsme na mokrou motorku a vyrazili dál. 

V nejvyšším místě, tzv. Heaven Gate, kde jsou hned dvě kavárny naproti sobě, jsme dali zanedlouho další pauzu a to jen z důvodu, že jsme byli úplně promoklí a prokřehlí. Super :/. Hlavně už žádnou rýmičku, ale ani zažívací potíže, prosím!

Ty epesní výhledy okolo nás jsme mohli akorát tak tušit. 

Zlepšení nastalo vždy ve chvíli, kdy jsme sklouzali do údolí. To se oteplilo a mlha zmizela. Dole na mostě u řeky jejíž jméno neznám (sorry) jsme se rozhodovali jestli to vezmem serpentýma do obřího kopce jako všichni, nebo sjedeme doleva na menší cestu, kterou doporučoval Liam z hostelu v případě, že nebude pršet. Jelikož pršelo a naše nálada nebyla vůbec naladěna na dobrodružnou vlnu, vzali jsme to vpravo, jako většina ostatních moto-turistů (sorry čtenáři). Náš stroj, který byl možná víc fajn než skútr, ale rozhodně nebyl moc fajn pro dva lidi (a to pozor, oba jsem výrazně zhubli – obvzlášť to týhle nedobrovolný hladovce by mi mojí vyzáblou postavu mohla závidět kdejaká bulimička). Motorka se fakt trápila a my zase byli ztrápení z ní. Ale co se dalo dělat, že ano. Jeli jsme slimáčím tempem do kopce a snažili se zachytit výhledy. Jirgen u toho neustále nadával, že počasí nepřeje dobrejm fotkám a můj mobil je pro zaznamenání alespoň něčeho zcela na h***o. (Myslím, že jsem zapomněla zmínit, že si displej na svém telefonu zlikvidoval v Sapě naprosto nešikovným shozením z postele. Shit happens.) Nicméně lepší foťák po ruce zrovna nebyl… Tak jsme museli vzít zavděk tímhle.

Pofotili jsme co nám technika a mlha dovolila a velmi brzo jsme se přiblížili k naší dnešní cílový destinaci – Yen Minh. Už jsme byli na dohled, když jsme narazili na prvního (nikoliv posledního) jantara za volantem/řidítkem. Před náma na cestě byl v protisměru stojící autobus, okolo plno místa (ale zase ne tak plno) a v tom se jalo auto v protisměru nezpomalit při objíždění této překážky v jeho směru, ač nás celou cestu velmi dobře vidělo. Rozhodlo se nacpat do mezery mezi stojící autobus a nás. Nicméně, ta mezera nebyla zase tak obří, takže jsme se museli hezky zašoupnout do bláto – štěrku a při té příležitosti jsme se málem (za rychlosti nula nula prdlačky) překlopili. No jo, holt Jirgen podcenil místní pravidlo že větší stroj má ve Vietnamu VŽDY přednost :D. Naštěstí se nic nestalo, jen jsem se bála že Jiřanovi rupne cévka, jak ječel na toho čongera za volantem. Ale ani k tomu nedošlo, takže jsme zdárně dojeli zhruba po obědě do Yen Minh, a nad kafem jsme spekulovali, kde složíme hlavu. Volba padla na Ha Anh Homestay. Rozmazleně jsme si vzali dvoulůžák a nikoliv dorm a později jsme byli rádi za tuhle volbu. Jednak jak jsme ještě nebyli plně při síle, tak Jiřan prospal celý odpoledne a druhak jsme se zděšením zjistili, že Ha Anh je party hostel co se večer proměnil v hlasitej pivní bar narvanej Britama, Holanďanama, Amíkama atd. k prasknutí, přičemž současné rádiové hity (asi, já je neznám) jely na plný koule. Všichni se ale děsně přátelsky bavili s plechovkou v ruce, což muselo být asi dost namáhavý, protože nebylo slyšet vlastního slova, natož někoho, kdo sedí o půl metru vedle.

Ráno potom u placení všichni hlásili na dotaz kolik bylo piv velmi vysoká čísla a taky podle toho vypadali. Hehe. Nějací dva týpci odjeli bez helmy… ale to by se stalo i Jirgenovi a místní takhle jezdí běžně, tak to zase neberu jako správný ukazatel míry kocoviny.

My jsme se, jak asi tušíte, k disco pokecu s cool batůžkáři nepřidali. Naopak jsme zdrhli do městečka ulovit něco k jídlu a cestou zpátky k ubytku jsme narazili v ulici na pracujícího truhláře. Byli jsme zvědaví, tak jsme zpovzdálí očumovali a za chvíli už jsme stáli přímo v truhlárně a sledovali práci v akci. Nevadí, že bylo asi osm večer. Starší syn si za pomoci táty šoupnul obří špalek do soustruhu, chytnul dláto vyrobený z nějakýho kusu železa a začal makat. Bos, žádný brejle nebo něco podobnýho… Taťka s mamkou a mladší sestrou seděli u stolu a ukazovali, ať se k nim taky posadíme. Byli moc milí a nabídli nám čaj. Tak jsme seděli, čuměli a popíjeli z kalíšků. Až do finální podoby výrobku jsme nečekali, to by asi bylo na dýl, ale byli hodní, že nás nechali zírat.

Holt máme o cestovatelských zážitcích trochu jinou představu než zbytek zúčastněných. No a nebo jsme starý. Možná. Spíš ale ještě ne. 😀