Druhý den jsme mířili do Lo Lo Chai – vesničky v těsné blízkosti čínské hranice. 

Počasí se dopoledne docela drželo, pršet začalo až v horách, zrovna když jsme zastavili na nudlích v jenom malinkém domečku. Hned za náma přišla malá holčička, co se jakmile jsme dojedli, vydrápala s naprostou samozřejmostí Jiřanovi na klín. Jako většina místních začala okamžitě procvičovat všechna anglická slovíčka která umí. Ptala se jak se jmenujeme a kolik nám je… Jí bylo šest a rozhodně nechtěla Jirgena jen tak pustit. Když jsme se zvedli, že vyjedem než bude pořádnej slejvák, řekla jenom “no”. Tak jsme jí vysvětlili, že musíme zase jet, máme před sebou ještě kus cesty. S vysvětlením už se spokojila, bez mrknutí oka odvětila “ok, bye bye”, slezla mu z klína a šla si hrát s mladším bráchou 😀 😀 😀 Místní děti jsou fakt roztomilý. Vypadaj všechny jako malý ptáčátka a pořád se smějou. A jsou fakt malý a hubený. 

Krajina podél naší cesty směr Čína se začala proměňovat a být čím dál tím fotogeničtější. Taky jsme ale potkávali sem tam nějakou “tour”. Místňák na motorce a za ním plno holek obalenejch chráničema ve stylu “bacha jedu”. V jednom úseku, kterej pouštěli kyvadlově se dvě z nich v chumlu nějak střetly v malý rychlosti a položily motorky, ale nic se jim naštěstí nestalo. Nejbizarnější ale byla část přímo ve vesnici. Silnici těsně před vsí zrovna nějak opravovali a taky sem proudily takový davy turistů – i místních turistů, až jsme si mysleli, že se dnes slaví nějaký svátek (Později nás paní od smažený rejže ale vyvedla z omylu, že to tu prý takto vypadá každý víkend.) Cesta proto byla samý bahno, jak byla hodně rozježděná, ale to by nebyla hlavní potíž. Ta spočívala v zaseknutym kamionu pod kterým se utrhla krajnice (už to bylo přímo ve vesnici, nikoliv někde v serpentýnách a kamion málem spadl na barák) a zablokoval celou silnici. Zrovna se totiž v rámci vyproštění místní snažili přeložit pytle cementu, který vezl na korbě. Naštěstí pro nás šlo místo objet bahenní cestou a ani se nejednalo o nějakou zajížďku. 

Ubytovali jsme se v nejlevnějším dostupném homestay a byli jsme trochu zaražení z celé situace. Vesnička na hranicích v mých představách vypadala trochu jinak. Tohle byl vyloženě skanzen praskající ve švech. Dokonce i náš guest house byl narvanej k prasknutí. Ale jak říká koloušek, zklamání je jenom rozdíl mezi očekáváním a realitou. Takže příště postačí se zdržet nějakých představ, že jo :D. Nás si nejdřív nikdo moc nevšímal, ve spodním patře byly na každém stole ohlodané kosti, no ve vietnamskym stylu. Oni jsou totiž kluci a holky tak trochu prasátka na můj vkus. (A nebo je to jen jiný kraj, jiný mrav.) Všechny kosti, ubrousky, šlupky od slunečnic, vajgly, párátka, doplň cokoliv, házej na zem a tak když se zvednou po nějaký hostině, je pod nima hromada podobající se černý skládce. Taky často chrchlaj sople a frkaj je všude. Jo a krkaj, nahlas. I paní :-(. No. To abych vám přiblížila jak to tu chodí. 

Ale peřinky v naší „kóji“ v tradičním vietnamském domě byly vypraný a vyvoněný. Píšu kóji, protože ač jsou pokojíky oddělené stěnou, nemají strop a prostor pod střechou je volný. Takže člověk stejně slyší všecko. A jak bylo narváno, byly rozestlaný i matrace v „chodbě“.