Třetí den jsme proto byli vzhůru ve 4, v 5, v půl 6… no a taky v osm, kdy už byli všichni pryč a my se teprve chystali k odjezdu.
Na největší atrakci této vesničky, což byla Lung Cu flag tower, alias nejsevernější bod Vietnamu s vlajkou, ke které jsme ale ani nechtěli jet, prostě jsme neměli náladu se tam potkávat s hromadou lidí. Stačilo, že jsme na něj měli výhled z balkonu.
Prohlídli jsme si místo toho tradiční kamenné domy v Lolo Chai, nasedli na stroj a uháněli zase o dům dál. Dneska jsme před sebou měli zajímavou část cesty. Kus jsme se museli vrátit stejnou cestou jako včera (náklaďák už byl vyproštěnej:-) a to nás celou cestu provázela mlha jak mlíko, že bylo vidět zhruba metr před sebe. Velice příjemný! Když mlha pominula, tak jsme zase narazili na týpka, co místo toho, aby se držel svýho pruhu musel nutně jet uprostřed, takže jsme zase zahučeli ke kraji, tentokrát v podobě super mazlavýho bahýnka. Opět jsme se jen zastavili a zapíchli, nic se nestalo, až zase na rupnutí nervů, titulování týpka několika peprnými výrazy a mohli jsme jet po bahenní nožní lázni dál.
Neméně zajímavou částí byl rovněž bahenní sjezd z kopce a bahenní kličkování mezi náklaďáky co nemohli project. Na tomhle místě jsme viděli jak se elegantně vymázli místňáci a ač to vypadalo děsivě, zasmáli se, sesbírali a jeli dál bez hnutí brvou. To nás trochu vyděsilo. Ač jsme pokračovali opatrně, v dalším slizkém kopečku začala naše motorka krásně tancovat a ani nevim jak to Jirgen vybral, každopádně do držkopádu jsme neměli daleko.
Nicméně jsme to do Dong Vang zmákli bez ztráty kytičky. Dong Vang je městečko, kde se dá dobře přespat a byla to alternativa k zastávce u čínských hranic. My měli to štěstí, že jsme zrovna projížděli v neděli, kdy se konal velký trh. Plno lidí z okolních vesniček sem vyrazilo v tradičních oblečcích jak prodávat, tak nakupovat. No u toho jsme nemohli chybět. Zaparkovali jsme naši herku a zapadli do uliček. Na začátku byla masová část, na ni navazovala ovocno-zeleninová, kde jsme ulovili vynikající jablka, pak část s kořením, oblečením a drogerií, suchýma plodama a bonbonama, rejží…krása. Žádní turisti, všichni se na nás smáli, dokonce jsme mohli ochutnat chilli co nás málem vystřelilo z trenek 😀
Když jsme byli nabažený a měli jsme nakoupený jablka, byl čas se posunout.
Cesta začala víc stoupat do hor, otevřely se nám krásný, ač zamračený výhledy. Další zastávka byla u paní s medem. Tomu se nedalo odolat. Nakoupili jsme proto ještě malou petku (bohužel) medu od horskej včel a hned jsme si namazali chleba na lavičce, pani se nestačila divit. Dokonce jsme natolik inspirovali jednoho čongera, že si od nás taky dal chleba a nakydal si tam ze svýho medovýho soudku:D. Protože poprchávalo, nikam jsme nespěchali, dlabali jsme, vyfotili si děti od sousedů s jejich nejoblíbenější hračkou – živou slepicí a čekali jsme až přestane.
Pak jsme nasedli a pelášili v patách třem tlustejm Britkám.
Neodpustili jsme si ani kafe s výhledem a už kolem třetí jsme stavili kousek od městečka v takovym home stay satelitu. Naše ubytování provozovala mladá rodinka s tříletym hyperaktivním klučíkem a několikaměsíčním mimčem.
Ještě jsem asi nikdy neviděla dítě, co by ve třech letech speakovalo anglicky jako tenhle hyperaktivec. Mimo jiné nám předvedl break dance, Jiřímu poflusal nohu, házeli jsme si s dinosaurem… A my pak vyrazili do cca 5 km vzdáleného městečka Meo Vac na jídlo:-). Cestou jsme potkali pohřeb. Fakt zajímavá podívaná. Člověku automaticky naběhla husí kůže. Ten opilej, děsně truchlivej průvod s hrozně výstižně trýznivou pohřební hudbou na nás zapůsobil. Asi ještě víc, než přivazování živýho čuníka na skútr a ten chudák teda hrozně brečel, zrovna jsem měla v nudlích k obědu po dlouhý době vepřový maso a moc dobrej pocit jsem z toho neměla.
Oni se totiž místňáci ke zvířatům nechovají zrovna dvakrát pěkně. Nic proti zabijačce, ale ten způsob jak to provádí a jak tu zvířata zbytečně trpí než přijde jejich poslední hodinka… nic moc.
Na večer jsme se vrátili domů, dali pivko, pohráli si s hyperaktivcem a usli jak špalci.
