4. den ráno jsme se vzbudili, ale počasí nás vůbec nepotěšilo. Hrozně pršelo. Čekali jsme docela dlouho, jestli se to nezlepší, ale akorát se různě měnila intenzita dešťových provazců. Takže jsme se zachumlali do bund, obalili si batohy do igelitek a vyrazili navzdory valící se vodě. V městečku jsme spořádali bagetu, abychom nejeli s prázdným žaludkem a už jsme se šplhali do kopečku nad Meo Vac. Cílem dnes byla vesnička Du Gia. Naštěstí asi po půl hodině přestalo pršet, což jsme velmi ocenili, jelikož už jsme byli krásně promoklí a vymrzlí. Zapomenout na tuhle drobnost nám ale dávaly moc pěkné výhledy do krajiny a co víc, žádní bělásci nebyli v dohledu. Proč tomu tak bylo, se vysvětlilo asi za půl hodinky. Sice jsme směřovali do Du Gia, ale cesta dle naší mapy byla po asi třiceti kilometrech nesjízdná na motorce. To nám potvrdili i vesničani v no name městečku, kde jsme došli k tomuto objevu 😀 Nedalo se nic dělat. Bylo třeba se otočit, dojet opět do Meo Vac a začít vlastně znovu, od začátku.
Ach jo. Zhruba kolem poledne jsme odpadli od motorky na místě, odkud jsme už jednou vyrazili a dali si alespoň oběd a čaj. A ještě jeden čaj… To nám společně s péřovkama který jsme vybalili z batůžků pomohlo trochu se zahřát.
Dnešní etapa – chápejte, ta správná část zrovna nevedla po silnici s úplně top terénem, což Jiřího už tak „velmi euforické“ náladě moc nepřidalo, ale co se dalo dělat. Opět nás však nadchly výhledy, který se měnily s každou zatáčkou a každé údolí mělo jinou atmosféru… Paráda.
Do Du Gia jsme dojeli sice unavení a pomalou se plížila tma, ale byli jsme nadšení tím místem kde jsme se octli.
V rodinném guest housu v údolíčku u řeky, s výhledem na protější kopce to bylo super. (Jednalo se o NaLien View Homestay.) Dostali jsme opět prostou, ale čistou „kóji“ a tentokrát jsme chtěli ochutnat společnou večeři. Nutno dodat že tohle ubytování nebylo to nejkrásnější nebo uplně nejčistší, ale přesto to byl nejlepší home stay a to hlavně kvůli lidem. Myslím tím majitele. To samé nemůžu říct o hostech. Společně s námi tu byli tři Francouzi, skupinka Poláků ale taky dvě hlasité Britky a kluk, kterého jsme potkali už první noc v party hostelu… a to bylo teda dílo. I tady si musel udělat soukromou diskotéku. V přírodě, s výhledem do hor, u potoka, v malinký vesničce si Brit musí ke škopku piva ohulit reprák. Já to prostě nepochopim.
Ale abych se vrátila zpátky k večeři. Když bylo vše nachystané, usedli jsme na zem kde bylo prostřeno na třech rohožích. Byly tu misky s rýží, fazolkama a dýní s česekem, zelenym listím (morning glory), tofu, zeleninovejma závitkama, vepřovým masem, kuřecím masem… Nesměla chybět rejžovice. V jedné skupince usedli Poláci, ve druhé Britové a část Frantíků a my byli šťastní za skupinku paní domácí, její staré mamky (po jídle si ale krkla jak chlap ?), vietnamskýho průvodce co doprovázel Poláky a zbylých Frantíků.
A už to jelo. Paní domácí měla asi české geny. Nalejvala totiž jednu rejžovici za druhou a jen jsme měli prázdnou skleničku, už zase otevírala lahev… A to jídlo! Řekli jsme si o vegetariánskou verzi, protože nás místní maso zas tak moc neoslovilo a bylo to fantastický! Miluju vietnamskou dýni na česneku s rejží, lahoda. Nacpali jsme si pupky a bylo to moc hezký posezení. Po večeři se ještě dopíjely lahvinky a když začalo děcko paní domácí zpívat karaoke, pomalu se rozjížděla i volná zábava. My si pokecali s Frantíkem a bavili jsme se o naší další destinaci – Laosu. Říkal, že Laos mu učaroval a určitě se nám tam bude líbit. Ostatní začali akčně chlastací hru s kartama. My jsme se ale po pokecu vypařili.
Alko skupinka naštěstí (vzhledem ke sdílené střeše kde je vše slyšet) zhruba o půlnoci zalehla.
