Pátý a zároveň poslední den

Ráno měli Britové, no hádejte, opět kocovinu jak pes. K snídani jsme si dali skvělý palačinky s banánem od paní domácí, ve vesničce jsme dobrali benzín a vydali se na cestu zpět do Ha Giang. 

Kousek jsme se museli vrátit stejnou cestou co jsme urazili už včera. Nahoře na kopci chytali dopraváci, ale jenom místní motoristy. My jsme jim byli jedno. Frčeli jsme tedy dolů a krajina se začala opět proměňovat. Tentokrát jsme se ocitli v nížině s plno konopnejma stromkama. A když píšu stromkama, tak některý byly normálně vzrostlý stromy. Při pokusu vyfotit první z nich jsme zjistili, že jsme prokaučovali vodopád co byl hned kousek od našeho včerejšího ubytování. Ale co už. Vracet jsme se nehodlali. Pokračovali jsme proto dál nížinou mezi kopci vesničkama s veselejma dětma. Dali jsme si pauzu na kafe u jednoho sympatickýho týpka a trochu jsme si i rukama nohama pokecali. 

Z čeho jsme naopak byli dost smutný, byla totální skládka vysypaná v přírodě za vesnicí. Ach jo. Mrzí mě že si tu neuvědomujou ty následky. Bohužel se nejednalo o malou hromádku co bysme hodili do igelitky…

Čím víc jsme pokračovali v cestě, tím se dělalo větší vedro. V jedné vesničce na nás mávaly babičky od domku pod silnicí a ukazovaly, ať jdem za nima. Asi ale nečekaly, že fakt půjdem

a byly trochu překvapené že jsme sesedliz motorky:D. Zrovna namotávaly přízi a později z toho asi vznikne látka… No jak jsme viděli ty nitky natažené na kusech dřeva, tak jsme si říkali že to bude nepředstavitelná fuška něco z tohodle vytvořit.

Jedinou komplikací před cílem byl několikakilometrový úsek totálně rozbahněné cesty. Chvílema jsme se hezky smejkali vyjetym korýtkem, ale Jirgen byl natolik zdatný, že jsme se nijak nevymázli. A opět jsme tu narazili na náklaďák pěkně utopený v bahýnku. Tentokrát ale nebyla situace tak zlá, takže po pár minutách snažení za pomoci několika aktivních čumilů dokázal stroj přiměřeně natůrovat a vyklouznout z mazlavý pasti. 

V pomyslný cílový rovince, která je částečně totožná s prvním dnem cesty, jsme se nepřestávali divit, kudy že to vlastně jedeme. Když jsme tudy jeli poprvé před několika dny viděli jsme jen mlhu, a tak pro nás trasa byla novinkou:D. 

Do hostelu v Ha Giang jsme dorazili odpoledne, rádi, že jsme to zmákli a já osobně velmi šťastná, že si nemusim sednout chvíli na motorku a naklepávat si zadek. 

Z Ha Giang loopu mám vcelku rozporuplný pocity. Krajina je tak krásná, že se to nedá popsat, na fotkách zachytit, musí se to zažít a vidět na vlastní oči. Ještě nedávno byl tenhle kousek Vietnamu zapomenutý a označovaný za neturistický místo. No, bývávalo. Mně osobně bylo smutno, když jsem viděla proudící davy batůžkářů lovících insta selfiečka, pařících v home stay jako kdyby byli někde na Camdenu v Londýně absolutně bez respektu k místu kde jsou. Jasně, taky jsme Češi s batohem co maji rádi pivo, hodně piva, taky jsme si informace o loopu vygooglili a nevytipovali si trasu zapíchnutím prstu do mapy se slovy „sem jedeme“. 

Asi je to nafrněný, nebo možná povýšený říkat, že není cestovat jako „cestovat“. 

Uřvaný „kolegy“ turisty co cestujou stylem, že jedou od hostelu k hostelu, každej večer popijou deset škopíků aby byla „správná párty“, loop projedou za tři dny, i když to znamená poslední den jet zhruba osm hodin v kuse na motorce, a frčej dál, aby stihli všechna instamísta, jedí jenom vegan food a organic (haha, ty organic saláty pěstovaný vedle skládky…) nechápu, necítím potřebu a nechci se s nima bavit, ani „bavit“.

Je mi to prostě protivný, nesympatický, nechápu to a je vidět že dnes je hrozně jednoduchý aby se každej jantar co má pár euro na letenku dostal kamkoliv. A dělal ostudu. Podle mě. Každý ať si o tom myslí svoje.