172. – 177. den Týden v Hanoji

V Hanoji jsme strávili týden a moc jsme si to užívali. První dny jsme si jenom naplnili lednici, uvařili kýbl špaget, který naše těla velmi akutně potřebovala k životu a cpali se jak o život:-). 

Další dny už jsme se věnovali průzkumu okolí, historického centra a taky jsme strávili dost času zajištěním opravy Jiřího mobilu. Nejlíp nám ale bylo na kafi nebo pivu v „naší čtvrti“ 🙂

První dny jsme věnovali hlavně prozkoumávání okolí. Kousek od našeho bydla jsme narazili na fast food Ali. A když jsme uvnitř uviděli tapetu  s Hradčanama, na menu bramborovej salát a obří nápis Budějovický Budvar, bylo nám jasný že to není náhoda. Naše zvědavost byla tak silná, že jsme se odvážili i vkročit dovnitř, kde jsme narazili na paní Ali. Češku. Byli jsme z toho v takové euforii (chápejte, my hladoví, obzvlášť po domácí kuchyni a Česky jsme naposled mluvili už ani nevíme kdy) že jsme se hned nadšeně paní ptali jak se tu zjevila. Tady, v Hanoji… no, ona ale z toho už tak nadšená nebyla. A odvětila nám, proč myslíme, že se tu zjevila, že tu žije už dvacet let. (Dramatické ticho.)

Hm. Aha. Konec euforie. Konverzace v tomto duchu nemohla trvat dlouho, tak jsme si na bramborovej salát nechali zajít chuť a zase jsme šli. O pár metrů dál byla „garáž“ kde vyráběli tofu. Paní od kýblů s bílou břečkou sice neuměly ani slovo anglicky, natož česky, ale pokec s nima, nebo lépe řečeno tiché uculování byl o poznání příjemnější než ten před chvílí. A tak jsme chvíli zírali jak se ze šlichty stane finální produkt.

Místo bramborovýho salátu jsme si uvařili již zmiňovaný kotel špaget a to hned několikrát za sebou:D 

Taky jsme se vypravili do autorizovaného obchodu Huawei, kde by měli být schopni opravit (za nemalý prachy) Jirgenův telefon. 

Táhli jsme se tam asi hodinu přes půlku Hanoje, v dešti… aby nám žena za pultem sdělila, že oni to určitě nevymění, jelikož by ten telefon musel být vyrobenej ve Vietnamu. Hm. Skvělej servis. Doporučila nám ale týpka, kterej by snad dokázal pomoct. Adresu napsala na kus papíru, na mapách jeho obchod ani neexistoval a tak jsme spoléhali na pokyny od ženy a vyrazili jsme. 

Adresu jsme skutečně našli. V malý černý kobce seděl týpek, na stole dva monitory, okolo hromada součástek na mobily a to bylo tak všecko. Samozřejmě neuměl ani slovo anglicky, takže se s Jiřanem dohodli pomocí google překladače, že by telefon měl být za dva dny spravený a bude to stát necelý 3 000 000 Dongů. Až to bude mít hotový, napíše nám na whats app. Drželi jsme si tedy palce a s nadějí na zdárné řešení se šli odměnit vynikajícím kafem v Kafe Ville. Dokonce došlo i na dortík, uuuuuuhm. Žůžo labůžo. 

Když už jsme byli v tý obnově výbavy, došlo i na nákup novýho batůžku. Mému homeless vaku na cvičky už jsem konečně dala sbohem a přivítala nový Xiaomi batůžek. (Zatím naprostá spokojenost.)

Taky jsme ochutnali zmrzlinu z místní cukrárny. Ve velkym mrazáku měli přichystaný a zmražený kopečkový zmrzliny včetně kornoutu a v druhý části mrazáku měli nanuky. Jen tak, bez obalu. Když jsme si poručili jeden kornout a jeden nanuk, paní nám oboje vrazila rovnou do ruky ready to eat. V tomto případě zajímavý bezobalový počin – palec nahoru 🙂

Pořádně jsme si prošli centrum, kolem katedrály sv. Josefa co vypadá jak Notre Dame přes kopírák, okoukli řezbáře razítek v akci. To jsem fakt čuměla. Na počkání vyrobí razítko buď podle vzorníku a nebo vám navrhnou a vyřežou na razítko přímo váš portrét!

Samozřejmě jsme se nezapomněli věnovat kafi a jídlu, jak je naším dobrým zvykem. Ochutnali jsme bun bo nam bo, obří zmrzlinu s ovocem, čokoládovej dortík, jako správný mastňáci ze západu jsme prostě neodolali po půl roce smaženýmu kuřeti z kfc, dali si jarní závitky, ale i nějakou spešl rybí polívku se slizkejma nudlema. Co nám ale chutnalo zcela nejvíc byla jednoznačně polívka se skleněnejma nudlema, jen malým množstvím vody, morning glory, masovejma kuličkama, šunkou a kusem čehosi co chutnalo jako něco mezi kůží a tofu. Netušim co to bylo, dostalo to přezdívku prasečí ucho a bylo to vynikající! Nesměly chybět arašídy a bambusové výhonky. Pokud byste se někdo octnul v Hanoji, je to zde. 

Na mém výčtu nesmí chybět ani vajíčkový kafe, který se ve Vietnamu počítá spíš než za nápoj, tak za dezert. Nejlepší místo kde ho ochutnat je Cafe Dinh. A další skvělý kafe Third Wave Roastery (zejména cold brew k nalezení zde: a kavárna u nás „před barákem“ co dělá kafe silný tak, že by postavilo na nohy mrtvýho)

Vstup do vyhlášené kavarny Cafe Dinh

Mimochodem, na kavárnách v Hanoji které se nachází v patře je nejlepší ta cesta k nim. Člověk musí projít temnou uličkou „hrůzy“, co často vypadá jak veřejné pánské wc, aby se dostal do skvělý kavárny s atmosférou a tradicí (nebo aspoň tou atmosférou 🙂

Ještě aktivněji než konzumaci kávy jsme se ale věnovali degustaci místního rezavýho štěstí. Jirgen má asi nějakej šestej pivní smysl, protože jsme se ubytovali tak blízko pivovaru, že když fouklo správným směrem a člověk zavřel oči, rázem jako by se ocitl přímo na Smíchově…

Jeden podnik jsme si dokonce tak oblíbili, že si nás pamatovali a přestože jsme si nejprv museli říct o každou další skleničku, za chvíli už nám nosili automaticky na stůl jen co jsme dopili. Nádhera. 

V jedný chlapský hospodě kde točily živou vodu takový uhihňaný mladý holky se Jiří postaral o pěkný pozdvižení. A to ve chvíli co se jal zkoumat jejich důmyslný chladící systém (sudy zavřený ve velký asi nerezový skříni a zasypaný ledem co měly pípu vyvedenou ven) a vzápětí zkusil nonverbální objednávku (viz video) ze který se čikity málem počůraly smíchy (a taky se teda dost styděly).

Objednávka piva po Česku

Pivo je ale všude ve Vietnamu skvělý a levný! Naše nejoblíbenější značka je rozhodně Saigon (většina ostatních chutná jak pivní limonáda, ale tak volty to má…) a nebo super čerstvý točený Bia Hoi Hanoi. Já jsem vždy jen těžko odolávala burákům, co jsou k dostání v každý hospodě a louskala jsem jak o život. 

Jiřího zase často zabavily „hospodský“ děti. Nejlepší byl chlapeček co měl rozčepýřený vlásky jak kuřátko a byl nadšenej z Jirgenova obrázkovýho trika. Zase! mu vlezl na klín a nepřestával zabodávat prst do Jiřanova špíčku, přesně na místo kde je hasičské auto. Děti jsou prostě všude na světě stejný. 

Samozřejmě jsme náš pobyt v hlavním městě Vietnamu ale jen neprochlastali. Odlovili jsme tu několik kešek, třeba jednu u chrámu literatury (Van Mieu – vstupné 30 000 Dongů). Ten byl založen v roce 1070, byl věnován Konfuciovi a dodnes se tu odehrávají „promoce“. I my narazili na davy studentů v hábitech s čepcem, co nosí v Americe, jak se fotí s diplomy v ruce. Pomineme-li nával turistů a studentů, jedná se o moc pěkné místo s fajn atmosférou. Návštěvu určitě doporučuju. Další kešku jsme odlovili v parku s obří sochou Lenina. Ano, nesmíme zapomínat že Vietnam je komunistickou zemí a tak jak my jsme měli našeho Stalina, ze kterýho naštěstí zbylo jen hovorový pojmenování Letný, tak tady stále mají pěkně velkýho Lenina. A stejně jako u nás je to, hlavně o víkendu, místo plný skejťáků a dětí na kolečkovejch bruslích. 

Nejvíc zajímavý ale bylo hledat u sestřeleného letounu B52. Keška sice nestála za nic, ale z jezírka uprostřed zástavby doteď trčí kus sestřeleného letadla z války s Amíkama z roku 1972 a to už zajímavý je.O kousek dál je i B52 Victory Muzeum, jehož venkovní část jsme si taky prohlídli.

No a při cestě do Hanoje je skoro povinností zažít návštěvu Ho Ci Minhova mauzolea na vlastní kůži. Vstup je bezplatný a tak jsme šli Uncle Ho taky omrknout. Takový bizár jsem už dlouho nezažila. 

Už před vstupem byla fronta dlouhá jak tejden před vejplatou. Vše ale odsýpalo rychle a my se dostali na bezpečnostní kontrolu jak na letišti. Scanner na zavazadla, člověk projde rámem. Vyndali nám tady lahev s pitím, kterou umístili do spešl tašky a museli jsme si ji nechat v úschovně o pár metrů dál. Od úschovny už jsme byli šikováni do kroutícího se hada pohybujícího se v přesně vymezeném koridoru. Cestou samozřejmě na vše dohlížela stráž v bílých neforemných gumových oblecích. Pokud někdo nějak vybočuje, upozorní ho, aby se zařadil. Takhle jsme odťapkali v hadovi přes prostranství (cestou ještě byly budky na odložení elektroniky, ale my jsme mobil prostě šoupli do batohu) až k oné obří socialistické krychli kde strejda Ho odpočívá (nevím zda v pokoji). Stráž před vstupem pečlivě odděluje skupinky co mohou k rakvi, ale nikdo se nesmí zdržovat. My jsme uzavírali náš „štrůdl“ a po vstupu do mauzolea jsme vešli vlevo po schodech s červeným kobercem, dostali jsme se do spoře osvětlené místnosti s katafalkem kde za sklem ležel ON. Pořád jsme se museli samozřejmě pohybovat, nesměli jsme mít ruce v kapse  atd. (Hádejte co, Jiří zkusil zastavit a ihned byl upozorněn že to teda ne, ať se hejbe.)

Strejda vypadal víc jako vosková figurína, než jako nebožtík (i když těžko říct, já zatim žádnýho neměla příležitost spatřit). Byl dost malej a měl načesaný dlouhý fousky. Prolítli jsme kolem rakve a už nás zase směrovali pravým schodištěm ven. That’s it. 

Aby byla story o návštěvě kompletní, nesmím zapomenout zmínit že si Jiří asi za půl hodiny vzpomněl s velkou dávkou nejistoty, že asi s sebou měl batoh. A že ho tam asi zapomněl. Ač jsme si vyzvedli vodu, nějakej batoh mu byl volnej. On ho totiž zapomněl rovnou u bezpečnostní kontroly u vstupu na rentgenovým pásu :D. Museli jsme se proto vracet, ale bez problémů ho našli a protože v něm Jiřan nechal i pas, tak bylo snadné dokázat vlastnictví a dostat ho zpátky. 

Nejhezčí zážitek jsme ale v Hanoji neměli z památek, chlastačky nebo jídla, ale ze skvělého čajového zážitku. Ve Vietnamu je k dostání velmi dobrý a velmi kvalitní čaj. Já jsem moc toužila nějaký dobrý ochutnat. Vypravili jsme se proto do Hien Minh Tea House. Takhle čajovna je jako oáza klidu. Ujala se nás žena čajového mistra – Yen a my se tak mimo jiné dozvěděli že má kamarádku z Čech, že jí občas posílá nějaké čaje, že podnikla cestu od severu k jihu Vietnamu na motorce a cestou ji stále provázel čaj. Doporučila nám jejich specialitu. Lotosový čaj. Sice je po sezóně, takže už nemají „čerstvé“, ale mohli jsme ochutnat zmražený. Po celou dobu obřadu se nám tajil dech. Nejprve se oloupaly okvětní plátky z lotosu, až se člověk dostal k čaji uvnitř, ten pak šel s několika pestíky do konvičky. Taková sladká chuť, bylo to jako kdybchom si dali doušek medu. Ochutnali jsme i tradiční čajový sušenky. Jeden kousek byl ořechový a druhý mně osobně tolik nechutnal, připadalo mi jako kdybych drtila křídu mezi zubama. Celé setkání ale bylo tak milé, že nás Yen dokonce pozvala na další den na oběd. My jsme ale měli v plánu se přesunout z Hanoje, takže jsme s díky odmítli. Nicméně nakonec jsme se alespoň zastavili koupit si čaj z oblasti Ha Giang, kterou jsme předtím projeli na motorce. Něco tak vynikajícího jsem dlouho nepila. Jako kdybych si dávala sousta čokolády. 

Naopak nejhorší akcí byla oprava Jiřího mobilu. Člobrďa, kterej si vzal na opravu dva dny, že se ozve, samozřejmě mlčel. Poprosili jsme proto našeho domácího, Čuma, jestli by mu nezavolal a nezpucoval ho trochu. Týpek říkal že čeká na součástku a potřebuje den navíc. Se zatnutýma zubama jsme mu dali den navíc. Dalšího den tvrdil, že potřebuje další den až dva navíc. To už bylo na Jirgena moc. Okamžitě jel za člobrďou, vzal si od něj mobil, kterej stačil akorát (zbytečně) rozebrat. Následoval zoufalý pokus č. 3. Jiného týpka – opraváře si vytipoval už předem na internetu. Ten měl mít nějaký konexe na ofiko Huawei a dokázat to spravit do dalšího dne. Ok, mobil odevzdal s tím, že ho zítra vyzvedne. Další den se Jiřomír vypravil za týpkem č.3 aby zjistil, že není u sebe v „dílně“. Po hodině čekání ho donutil aby mu zaslal pozici kde se zrovna nachází a ocitnul se rázem v oficiálním obchodě Huawei. No heleďme se. Vykutálený opravář neváhal vyměnit českou základní desku za Vietnamskou (dočasně) aby mu mohl oficiální servis oficiálně opravit displej :D. Tak se i stalo a on ve chvíli, kdy Jiří dorazil na prodejnu zrovna přendaval základní desku zpět. Na koleni, přímo v obchodě. A pak chtěl po Jiřím víc peněz než si dohodli. 

Dopadlo to tak, že následnou hádku tlumočil pracovník z Huawei servisu, Jirgen zaplatil přesně to, na čem se původně dohodli a člobrďa div neutekl. Ale telefon fungoval! Hurá!

Tímto tedy byla nejdůležitější mise Hanoje splněna a my mohli další den zvednout kotvy. Bylo nám tu krásně. Sbohem Hanoji.