Z Hanoje jsme měli naplánovaný přesun do města Vinh. Jde o ospalé provinční město ve středním Vietnamu, které má ale víc než půl milionu obyvatel. Chtěli jsme zkusit jiný druh dopravy a tak jsme tentokrát zvolili vlak. Samozřejmě jsme chtěli co nejlevnější jízdenku a co nejmístňáčtější zážitek, tudíž volba padla na tzv. hard seats – dřevěné sedačky v otevřeném kupé. Zajímavé je, že v nádražní hale v Hanoji mají turniket, kde vám zaměstnanec nádraží naskenuje čárový kód z jízdenky a nasměruje vás ke správnému nástupišti. Jirgen na perónu ukecal pani s bufetovým vozíkem aby mu dala slevu na pivo, koupil si plechovku na cestu a jelo se. Před námi byla šesti hodinová cesta v klimatizací vychlazenym vagónu. Cestou procházel týpek s vozíkem alá pivo-limo-káva a taky si tu člověk mohl koupit krabičku s obědem/večeří. (To jsme ale nevěděli, tak jsem jen zírali na mlaskající Vietnamce co ukusovali kusy kotlety s rejží.)

Z vlaku jsme vypadli večer, už za tmy a  naštěstí jsme měli vytipovaný hotel, ke kterýmu jsme se vydali. Dle bookingu to byla nejlevnější možnost ve městě (což se později otvrdilo když jsme se zkusili zeptat ještě v Nha Nghi kde si za horší pokoj řekli stejnou cenu a nehodlali slevit).

Nakonec jsme ve Vinhu strávili víc než týden a zároveň jsme tu taky (ne)oslavili půl roku na cestě!!

První dny jsme se věnovali dohánění blogo restů a jelikož pršelo jak blázen, prošli jsme si místní trh (za mě jeden z nejlepších) kde byli všichni moc milí, zdravili nás a nabízeli nám svoje zboží. (Ne, opravdu jsme si nekoupili čerstvě vykuchaný úhoře ani rejži nebo tofu… )

Jenom pán co prodával psí maso se nechtěl fotit. Ale ostatní byli nadšený z naší přítomnosti. 

Taky jsme už první den našli nejlepší kafe v okolí. Top bylo s kokosovou ledovou tříští a maracujovej džus byl stejně bezkonkurenční.

Ostatní dny jsme tu potom byli stálými hosty. Jednou tu dokonce místní fotograf pracoval na snímcích s modelkou albínkou a přišlo mu natolik zajímavý, že tu sedí dva cizinci, že nás začal taky fotit. Takže máme vtipnou foto story z Vinhu. (Opět se zároveň potvrdila moje maximální nefotogeničnost :-D)

Z pamětihodností jsme omrkli ruiny dřívějšího opevnění, kousek od fotbalového stadionu v rozkladu, a taky velkou městskou bránu, která v současné době stojí uprostřed křižovatky. Hned naproti bráně se nacházel náš další velmi oblíbený podnik. Bia hoi s malými plastovými židličkami a super paní výčepní. 

U vedlejšího stolu se tu scházeli dědové na pár piv. A tak jako na trhu, byli celí veselí že nás vidí. Pozvali nás k jejich stolu abychom si ťukli a nesměla chybět fotka s dědama, obvlášť jeden z nich byl ze mě paf. (Vtipný je, že jsem bezkonkurenčně největší člověk z obrázku).

Chvíli po dědulách přišel trenér a hned si s náma šel podat ruku, ťuknout a donesl nám buráky k pivu. 

Bylo to moc milé a hlavně jedno pivo stálo jen 5 K, což znamenalo že jsme se příliš nehnali domů. Při další návštěvě jsme tu zase potkali trenéra – štamgasta. Tentokrát dokonce dorazila i jeho paní a tak jsme vytáhli překladač, pozvali na pivo i paní výčepní a jejího manžu a rozjeli konverzaci pomocí překladače. 

Nejvtipnější bylo, když nám pantomimou ukazovali, že jsou manželé a ptali se co my. Tak my jsme zase pantomimou vysvětlovali, že jako manželé nejsme. 

Ukázalo se že pan hospodský ví dost věcí o ČR, probrali jsem jejich život, děti a samozřejmě pivo 😀 Byl to skvělý večer což potvrzuje fakt že jsme odcházeli pěkně veselí.

Jelikož nám přišlo, že jsme strávili ve Vietnamu už dost času a další zastávkou měl být Laos, zkusili jsme se zeptat v hotelu, jestli by uměli zařídit autobus do Laosu. Pomocí překladače jsme zjistili, že by to šlo a tak nám na recepci dohodli autobus na další den. 

Jak se ale blížil večer, začali jsme být víc a víc zpruzelí a nešťastný z toho, že bychom měli jet. 

Ještě prostě nebyl čas. Nechápu jak, ale najednou to vyvolalo nějakou strašnou paniku, že se nám nechce a že tu nutně musíme ještě zůstat. A pak jsme asi padesátkrát změnili názor z ano na ne a naopak. Ten den jsme propadli naprostýmu zoufalství. Celá cesta nás po půl roce začla akorát prudit, nechtělo se nám nic plánovat, ale bez plánování jsme nic nezažívali, zároveň jsme byli naštvaný že jsme zpruzelí. Vždyť právě zažíváme skvělý období života, cestujeme, děláme si vše po svém, objevujeme nové země, potkáváme nové lidi, nepracujeme. Lidi na světě trpí hladem, jsou nemocní, jsou hendikepovaní, jsou zadlužení, trpí válkou, maji zlobivý děti a nevim co ještě. No. Ale my byli i přesto zpuzelí, i když jsme si uvědomovali jak moc absurdní to je. Bez nálady. A nechtěli jsme nic a nikam. Nejradši bychom se teleportovali domů, alespoň na chvíli. A tak den, kdy jsme byli půl roku na cestě byl o ničem a troufám si říct že to byl jeden z nejvíc na prd dnů na cestě :D. Krása. Večer jsme se rozhodli říct žabičce na recepci hotelu že nikam nejdem. Zatim. Ať autobus, prosím, zruší. A tak se i stalo. 

Další dny jsme se poflakovali po městě, zjišťovali, co nás asi čeká v Laosu a jeden den si půjčili skútr na výlet. 

Byla to strašná herka za strašný peníze, ale jela. Vypravili jsme se do nedaleké rodné vesničky Ho Chi Mina. Je tam udělaný „muzeum“ kde je několik chýší s popiskama, chrám, tezce propagandisticka výstava fotografii. Celej komplex je docela velkej, takže je to na menší procházku a vstup je zdarma. V dojezdový vzdálenosti jsou i rodný baráky jeho matky a otce. Ty jsme vynechali, nemyslím si, že by se nějak výrazně měly lišit od chýší, které jsme viděli. Radši jsme se zastavili u bizarního kostela, kterej teprve stavěli, na okraji Vinhu.

Taky jsme si našli čas na zkulturnění a oba dva jsme se nechali ostříhat. Jirgenův kadeřník celou akci streamoval na facebook 😀 Zajímavou záležitostí, kterou jsem poprvé postřehla právě ve Vietnamu je taková chuťovka. V pánských salonech mají speciální lehátko na které si zákazník lehne a dáma (většinou) s čelovkou na maximum mu různýma špejličkama a nástrojema který mi připomínaly zubařskou laboratoř, vydloube ušní maz a vyčistí ucho. Tohle ale Jirgen nepodstoupil :D. Třeba příště. Já jsem si vybrala „dražší podnik“ kde zametali vlasy (většinou je moc nezametaj a člověk se brodí hromadama odstřižků). Veeeelmi dlouho mi myli vlasy, následně si mě vzal do parády mistr střihač a foukání provedly dvě čikity (najednou :-). Mistr pak jenom doladil střih na sucho a finální styling. Musím říct že to byla luxusně strávená hodinka za bezkonkurenční cenu 🙂

Když už jsme vypadali jako lidi, tak se s náma dokonce chtěli fotit místní. Jiří (opět) okouzlil tlupu malých školaček 😀 a také si nás chtěli vyfotit v jedné restauraci jako vážené zahraniční hosty. Sice jsme vypadali jako bezdomovci, ale slečna byla evidentně potěšená 🙂

Kromě toho jsme ve Vinhu zmákli napravit velkej průser a sice podívat se na většinu Star Wars. Ano, doteď jsme ani jeden s Jiřanem neviděli ani jeden díl. Pokud byste se s námi chtěli přestat přátelit nebo nás vydědit tak hned dodávám, že vše je již v pořádku a můžete být klidní. Už se těšíme na poslední díl ságy a známe Hana Solo, princeznu Leilu, ale i Cheweeho nebo Jabba Hutta.

Když už jsme tedy měli prolezlej trh, zkouknuté skoro všechny díly Hvězdných válek, tak najednou přišel pocit že UŽ. Už můžeme vyrazit do Laosu. Požádali jsme naší kočičku na recepci o zajištění autobusu, jako minule a byli připraveni dle jejích pokynů být ve 4 ráno nachystaní k odjezdu.

Další den ráno jsme se zalepenýma očima.nasedli do minivanu kde už seděl jeden maník s kufrem a nechali se odvézt na autobusák. Za tmy to spíš vypadalo jako nějaké hlídané parkoviště na periferii, ale jsme zvyklí že autobusová nàdraží vypadají různě a ne vždy zcela luxusně. 

Náš driver ukázal prstem na autobus z roku nebreč, ať si přesedneme do něj. No tě pic. Opravdu tu měli nějaké nápisy Vietnam – Laos. 

Zadní sedačky zcela chyběly a prostor zabíraly obří lepenkové krabice s bůh ví čím, x pytlů rejže, velký plastový tašky co vídáme převážet Ukrajince a na to ty sundané sedačky. Plus nše krosny. Na střeše makali řidič s poskokem až z nich lil pot ve velkym a přivazovali další kufry a rejži na střechu. Autobus se s každým dalším kusem vždy víc a víc nahnul na pravou stranu. Venku před autobusem stála pani v luxusnim pyžámku a diktovala si kam maji přivázat její zboží. Evidentně potřebovala víc místa uvnitř a tak chlapík chytil mojí krosnu a šup, že jí daji na střechu. No tak to teda ne strejdo. Naštěstí hned pochopil a na střechu šel něčí kufr…

Asi po hodině na parkovišti jsme se konečně vykodrcali namačkaný na pidi sedačkách. Babka co to vše šéfovala si sedla doprostřed proti směru jízdy a furt si dávala haksny na mojí sedačku. Klasickej asijskej nulovej osobní prostor. Neměla jsem sílu vzdorovat. 

Asi po třech hodinách jízdy kdy jsme samozřejmě na každý mezi nabírali buď další pasažéry nebo náklad na střechu byla čurpauza. Omrkli jsme mapu na telefonu a pojali jsme podezření že náš autobus asi nejede tam, kam potřebujem. Uhodili jsme teda na babku haksňačku ať nám poví nebo ukáže kam jedeme. Ta dělala blbou (nebo skutečně byla) a zbaběle utekla. Dva naši spolucestující ale už tak hbití nebyli a my se nedali odbýt. Ani to moc nebolelo a vypadlo z nich, že tenhle autobus jede do Thakheku, což je sice blízko města Savan ale ne města Phon Savan, který je na uplně opačnym konci Laosu. Bože. V tu chvíli jsme čůzu z recepce počastovali mnoha výrazy a čůza je ten zdaleka nejslušnější. 

Dospěli jsme od restoránu k autobusu (ten byl naštěstí otevřenej) vzali si krosny (ještě že nebyly na střeše) a vydali se pěšky na vlak. Naštěstí to byly zhruba jen tři kilometry zpátky. 

Asi za deset minut nás dojel „náš“ autobus, zastavil u krajnice a řidič se ptal co je. Tak jsme mu ukázali mapu a vysvětlili že není Savan jako Phon Savan, načež on to alespoň pochopil, řekl sorry, otočil bus a odjel. 

Jediný naše štěstí bylo, že jsme za tuhle vtipnou cestu neplatili předem. 

Na nádraží jsme si dali snídani (bylo asi 9 ráno) a zjistili že vlak do Vinhu jede za dvě hodiny. Čekání jsme strávili žraním, nadáváním a prohlubováním naší zpruzelosti. Po zhruba deseti hodinách na cestě jsme se ocitli tam, odkud jsme dnes vyrazili – ve Vinhu, o zbytečných 80 K lehčí. A to se vyplatí 😀

Dorazili jsme zpět do hotelu odkud nám objednali autobus. Milá kočička byla docela překvapená, že nás vidí. Vysvětili jsme jí, že autobus vůbec nejel tam, co jsme potřebovali. Nicméně jsme jí trochu přecenili. A nejen ji, ale celý vietnamský „zákaznický servis“. 😀

Vysvětlili jsme, že jsme museli jet vlakem, stálo nás to peníze a ztratili jsme den. Když jsme jí řekli, že jsme jen tak vyhodili 80 K z okna, tak se sice chytla za hlavu, nicméně se nám smála do ksichtu (typicky vietnamská vlastnost) a trvala na tom, že jsme chtěli jet do Laosu a autobus co nám dohodla přece jel do Laosu, tak je vše v pohodě. Že to bylo na druhou stranu, tudíž něco jako kdybyste chtěli do Prahy ale vysadili by vás v Ostravě, to jí už bylo jedno. Laos jako Laos. 

Hučeli jsme do ní, že tu teď kvuli ní musíme trvdnout (ještě k tomu jsme neměli víc peněz než na jízdenku, poněvadž jsme si vybrali tak akorát tolik, abychom to utratili za sváču a nezbyly nám žádné Dongy) a bylo by fér kdybychom u nich, alespoň potom co jsme u nich víc jak týden utráceli prachy a oni posrali autobus, mohli jednu noc přespat zdarma. 

No kočička absolutně nechápala proč by to jako měla dělat a řekla nám že můžem do zejtřka počkat na lavičce u recepce. V tu chvíli se musel Jiří hodně ovládat aby se jeho vztek nepřenesl do fyzické roviny. Ostatně, já taky. Zoufalí jsme si sedli že si alespoň dáme oběd ale ejhle, v restauraci bylo zavřeno. Totálně nasraný a zoufalý jsme vytáhli naše suchý bagety s taveňákem a přáli si nějakej teleport do Laosu. 

Ten se samozřejmě nekonal, takže jsme sebrali zbytky odhodlání a vyrazili pěšky na autobusák. Bylo strašný vedro a nálada byla na bodu nula. Nicméně, když jsme šlapali takovou polňačkou podél trati, zastavil nám náklaďáček se dvěma týpkama. Jeden dokonce mluvil anglicky a DOKONCE nás byli ochotní svézt k autobusáku. Vesmír byl zase v rovnováze. 

My se s nadšením namáčkli do kabiny a jelo se. Bláznivej týpek za volantem je prej ředitel místní školy a zrovna jel na stavbu jeho v pořadí třetí školní budovy.

Nedokážu ani popsat jak jsme mu byli vděčný, když jsme se ocitli na autobusáku. Dál už to šlo hladce. Sjednali jsme si jízdenku tentokrát do pohodlného VIP busu na další den na 6 ranní a ač byla cena mnohem napáleněnší než pro místňáky, bylo nám to fuk. Hlavně ať už odsud vypadneme. 

Prachy jsme dovybrali v bankomatu a noc přečkali na luxusně prázdným autobusáku kde jsme měli veškerej komfort. Tři sedačky jen pro sebe, wc zdarma, zásuvku, ale i kantýnu kde nám doplnili pitnou vodu. Paráda.