V 6 ráno jsme skutečně nasedli do autobusu, tentokrát spacího, a vyrazili směr Laos. Všechno šlo hladce. V autobusu dokonce hned vedle nás seděla holka, která mluvila anglicky, což se nám dneska moc hodilo. Poprvé třeba při pauze na oběd. Tentokrát jsme měli už nachystaný tři stoly a všichni z autobusu jsme obědvali pospolu, každý si bral ze společných mističek na stole na co měl chuť. Tahle podoba oběda pro nás byla novinkou. Předtím vždy bus zastavil u nějaký restauračky a každej si objednal dle svého uvážení. Tentokrát to ale bylo zábavnější – Jirgen samozřejmě dostal panáka a nezůstalo jen u jednoho. Mám takovej dojem že i náš pan řidič si trochu přihnul. Ale byl to fajn oběd a naše spolucestující nám mohla přeložit co je za jídlo na stole (třeba takovou bambusovou polívku jsme hned nepoznali) a kolik to stojí, ale i zvídavé dotazy spolucestujících, jestli nemluvíme laosky 😀 . Ne, nemluvíme.  

Podruhé jsme byli rádi za přítomnosti naší kámošky na Vietnamsko – Laoské hranici. O přechodu jsme totiž četli plno rozporuplných zkušeností. 

U nás to probíhalo asi následovně. Nejprve všichni vylezli z autobusu a pěšky došli na hranici. Na vietnamské straně jsme museli minimálně půl hodiny počkat, než dorazí oficíři. Potom se takovým laxním nedělním tempem začala posouvat fronta na výstupní razítko ze země. Každý Vietnamec musel zaplatit 20K Dongů za osobu, ale po nás nikdo nic nechtěl, takže jsme dostali razítko, potom ho u dalšího stolu ukázali oficírovi co jen zkontroloval, že v pase skutečně je, a šli jsme dál. 

(Kámoška nám potom říkala že týpek za okýnkem pravděpodobně neuměl anglicky, takže si neřekl o 20 000 D.)

Na Laoské straně už to bylo složitější. Potřebovali jsme totiž víza on arrival za 30 Dolarů. U prvního okýnka jsme dostali papír k vyplnění a poslali nás k okýnku naproti.

Zde jsme dostali další papír a instrukci, že máme počkat, že kolegové co to maj s náma vyřídit jsou zrovna na wc a přijdou za chvíli. Odevzdali jsme teda i požadovanou fotku a čekali. Společně s náma i naše kámoška a šéfik z autobusu. Ostatní cestující (byli jsme tam jediní bělásci) samozřejmě jen dostali štempl a hned pokračovali, takže my byli za solidní zdržovače celé výpravy. 

Nakonec týpek, kterej nám říkal že máme počkat zařídil naše víza (haha, prej na wc, byla neděle po obědě, takže si umim představit co jeho šéfik dělal a wc to asi nebylo, i když po laoskym jídle by to taky nebylo nic divnýho…).

Sice Jiřímu přiřadil moje příjmení a tak musel nálepku do pasu vypisovat na dvakrát a taky po nás chtěl celkem 66 Dolarů. Ptali jsme se za co je těch 6 Dolarů, ale nedokázali nám to vysvětlit. Tak jsme odmítli zaplatit a trvali jsme na 62 (ukázalo se, že dolar za každýho je nějakej turistiš poplatek kterej maji deklarovanej na okýnku a taky nám na něj vypsali potvrzení, tak budiž) a tvrdili, že víc dolarů nemáme (no taky že už jich moc není a pardon, vim že lhát se nemá). Naše kámoška to tedy přeložila oficírovi za okýnkem. On nám ale nebyl schopen říct za co požaduje 4 Doláče navíc, takže jsme 2 Doláče zaplatili ekvivalentem Dongů (vyšlo to uplně přesně). Konečně jsme mohli dostat k vízu i razítko a po další vizuální kontrole jinym oficírem jsme mohli utíkat k čekajícímu autobusu.

Hurá, mohlo se jet dál. Autobus razantně zpomalil tempo, protože se musel přizpůsobit (ne)kvalitě laoské vozovky. Ta je opravdu bídná a to i na „hlavních“ tazích, ale upřímně jsme to čekali horší :D. 

Cestou se střídaly horský džunglový panoramata s malejma vesničkama o pár chýších – pro nás pěkný a zase zcela nový pokoukání. Zhruba v 6 večer, už za tmy, po 12 hodinách cesty, jsme konečně dorazili do Phonsavanu. Uff. Omrkli jsme asi dvě ubytování a hned to druhý nám přišlo docela v pohodě, kousek od hlavní ulice s restauracema v hlavní batůžkářské části městečka. Cena s malou slevou 50 000 Kipů (1000 Kipů je asi 2,6 Kč). K dispozici byla voda, čaj a kafe, což bylo příjemný. 

Největší slastí dnešního dne bylo, když jsme si zašli do trochu dražší (no na asijské ceny nám připadá všechno laoské jídlo trochu dražší) indické restaurace. Ale to jídlo! To byla exploze chuti a po vietnamské monotónnosti jsme si vychutnávali každý sousto. Samozřejmě jsme museli ihned ochutnat i Beerlao. Místní pivo který je překvapivě velmi dobrý (vyváží se i do Evropy, ale ne do ČR, ono zase tak dobrý neni 😉 a velká lahev je 0.6 takže nám stačí 1 pro oba. 

Usínali jsme proto spokojený a natěšený na nový zážitky.