192. – 193. den Phonsavan a první stopování v Laosu

Dneska jsme měli líné ráno a jediným plánem bylo vyzkoušet jak se stopuje v Laosu a zkusit se takhle dopravit na cca 10 km vzdálenou planinu džbánů. Označení planina džbánů nese místo kde bylo nalezeno velké množství kamenných nádob – džbánů z doby železné. Celkem je v okolí velké množství nalezišť kde jsou k vidění kusy, ale i tisíce nádob. Nejvíc turisticky profláklé je naleziště č.1 kam jsme dnes směřovali. O kus dál jsou přístupná naleziště 2 a 3, nicméně jsou jich mraky. Potíž je, že mezi roky 64 – 73 byla tato oblast Laosu bombardovaná takovým způsobem, že tu bylo shozeho víc bomb (262 milionů bomb a víc než 80 milionů nevybuchlo) než celkově za 2. světové války. Naleziště 1,2 a 3 jsou ale od nevybuchlé munice vyčištěné, tak je bezpečné se tu pohybovat. (Krátery po vybuchlých bombách jsou ale patrné všude v okolí.) 

Abych se vrátila k našemu stopu, tak od ubytování jsme se vydali na okraj města, což nám trvalo zhruba hodinku. Okolo jedoucí auta moc nechápala co chceme a většina na nás jen mávala. Asi jako na vodě – ahoooj. Začali jsme se dokonce vzdávat naděje, že bychom někam dojeli a smiřovali se postupně s tím, že prostě půjdem pěšky i když to podél prašný silnice nebude nic extra. Nakonec se ale na nás usmálo štěstí, nebo spíš paní s pánem za okýnkem malého náklaďáčku. Sice už seděli v autě ve dvou, ale paní hnedka vyskočila a zalezla si za sedačku do takový malý škvírky abychom si mohli nasednout. Laosky jsme si teda moc nepokecali, ale po cestě k odbočce na džbány nás alespoň naučili laoské díky – koptai. S hlasitým koptai jsme se rozloučili a my došli poslední kilometr ke vstupu. Samozřejmě se tu platí vstupné. Místní 10 000 Kipů, turisti 15 000. Ach jo, zase dvojí ceny, ale co se dalo dělat. Zaplatili jsme a společně s laoskou rodinkou se dvěma svištěma a indickým párem jsme nasedli do elektrického vozítka, které nás popovezlo přímo k nalezišti. Tady Indové neodolali a chtěli si se mnou udělat fotku, což jsem sice nechápala ale vyhověla jsem jim. Potom už jsme ostatním utekli a toulali se sami mezi rozbitýma džbánama. Spousta z nich byla zničená za války, ale spousta i dříve nešetrným zacházením lidmi z vedlejších vesnic. Taky nás dost fascinovaly krátery po bombách. K tomuhle tématu jsme si na závěr prohlídli malou expozici v muzeu u vstupu. Ono totiž všude v okolí leží plno nevybuchlý munice označovaný zkratkou UXO (unexploaded ordnance). Je docela o kejhák štrádovat si to v Laosu, obzvlášť v některých oblastech jako třeba kolem Phonsavanu, mimo vyšlapané cesty. Když jsme měli vše načteno a byli jsme dostatečně ochytření, zrovna se vracela jedna skupinka výletníků od džbánů na parkoviště.

Jirgen byl asi vyděšen z představy cesty nazpátek protože se sebral a pohotově se šel zeptat opodál stojících Číňanů jestli náhodou nemíří do Phonsavanu a jestli bychom se náhodou s nima nemohli svézt. Když jsme s naší otázkou počkali na posledního ze tří kamarádů, který uměl jakž takž anglicky, ukázalo se, že kluci s tím nemají problém a my se mohli svézt. Dokonce si jeden z nich vlezl do kufru. To jako abychom si mohli pohodlně sednout. No to ne teda! Jirgen si tam vlezl taky, abychom je nevykořisťovali když jedeme v šesti lidech, a já se rozvalovala na zadní sedačce sama jen s jedním z Číňanů. Sice jsme psala že jsme se zeptali anglicky, ale on teda ani ten v kufru moc nemluvil. Konverzace skončila dřív než začala otázkou na jeho job. Prostě to z něj nevypadlo. Tak jsme to vzdali. Je teda fakt že tuhle jízdu za stop snad ani nejde považovat, ale měli jsme kliku. Kluci totiž jeli do kavárny vzdálené cca 200 metrů od našeho ubytování, takže vlastně odvoz byl spíš jako luxusní taxi 🙂 

Odpoledne jsme si ještě prohlídli jednu ze dvou poboček UXO organizací ve městě. Jak jsem zmiňovala, je to tu pořád velkej problém a stále umírá a nebo je zmrzačeno velký množství lidí. 

K vidění tu byly hlavně fotky s jednotlivými popisky, ale i samotná munice. A hlavně tu promítali film. Společně s jedním postarším párem jsme se usadili v prvním patře v kinosále a napjatě zírali na zeď nahrazující plátno. Nicméně byla hrozná škoda, že se film co pět vteřin zasekl. Bylo to ale tak časté a tak rušivé, že jsme to asi po půl hodině vzdali a nedokoukali. Přitom to bylo fakt zajímavý 🙁

Pro velký úspěch jsme zopakovali večeři u Inda (a opět nezklamal). S narvanýma břichama jsme zvládli už jen omrknout večerní maličký market a pak už zaslouženě padnout. 

Další den jsme měli v plánu že si půjčíme skútr a uděláme si menší výlet po okolí. Jelikož jsme ale vstali docela pozdě, tak v deset dopoledne už byla většina motorek rozpůjčovaných a 100 Kipů za skútr se nám nechtělo platit. Pokud už, tak si ho půjčíme hezky od rána. Odložili jsme tedy výlet na další den a věnovali jsme se obhlídce Phonsavanu (kde nic moc není) a ochutnávce nových laoských chutí v podobě nudlopolívek s masovýma taštičkama. 

Masové knedlíčky do polívky