Na druhý pokus už se nám podařilo vstát v rozumnou hodinu a půjčit si poloautomat za 80 000 Kipů (cca 200 Kč). Hurá, konečně jsme mohli na výlet do Muang Khoun! Zatím každý den v Laosu vypadal tak, že zhruba kolem půl desáté vykouklo sluníčko a totálně peklo až do tý doby, než zase zapadlo. Dneska tomu ale bylo jinak. Bylo pod mrakem a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Nedalo se ale nic dělat, nasedli jsme na motorku a jeli. Jirgen v kraťasech teda solidně mrznul. Mně taky nebylo uplně vedro ale jeli jsme statečně dál nabalený ve všem co jsme si vzali s sebou. Takže ve větrovce :D. Zcela ztuhlí jsme se asi za hodinu odlepili od motorky v městečku Muang Khoun. Tady jsme omrkli starou pagodu, velkýho buddhu (Wat Phia) a chrám kam nechodí turisti, nýbrž se tu potulujou jen kočky a psi. 

Na to, že se jedná o bývalé hlavní město regionu nám to připadalo jako taková větší táhlá vesnice. Každopádně starej dřevěnej most, kterej sice sžírá koroze, nicméně stále je plně funkční jak pro motorky, tak pro pěší, se nám líbil určitě nejvíc. 

Naprostou nutností byla pauza na čaj, sice bychom uvítali ideálně obří temosku a ne šálek, ale i tak to bylo lepší než drátem do oka 😉

Jelikož jsme tímto výčtem v městečku obhlídli vše, co nás zajímalo, vypravili jsme se ještě do vesničky Ban Naphia, kde z všudypřítomné (doufam již vybuchlé a zneškodněné) munice vyrábějí lžíce a další předměty. 

Cestou jsme se zastavili u torza ruského tanku, kterej je nechanej pod několika borovicema napospas přírodním vlivům a pomalu ho ohlodává zub času. Od tanku už ale naše cesta vedla přímo do vesničky. Docela nás teda překvapila čínská elektrárna, u který končila normální cesta a dál se jelo po polňačce. Oni vůbec strejcové Číňani tady stavěj jak zběsilý, proč asi….  

Po prašný cestě jsme tedy do vesničky dorazili zhruba v době oběda, takže byl všude klid, nikde ani noha. U baráčků bylo vidět náčiní ve kterém se taví matroš, kterej ve finále vypadá jako hliník a vyrábějí se z něj lžíce a další předměty. Co to ale přesně je, to netuším. Obhlídli jsme alespoň ospalou vesničku a pomalu se zase začali vracet zpátky směrem do Phonsavanu. Začal se totiž docela hlasitě ozývat hlad. Nebyli jsme ale ještě tak zoufalí, abychom si vybrali z menu první restaurace u které jsme zastavili. Byl tam sice moc milej pán, ale na menu měli ptáčky včetně zobáčků, žáby nebo nějaký ryby a další podobný potvory. Poděkovali jsme, že třeba příště a skončili opět u smažený rejže 😀

Abychom vrátili motorku už po o, nám přišlo moc brzy, takže jsme si zajeli ještě na autobusák, omrknout jak to jezdí do Luang Prabang. (Z varianty ráno a večer se nám víc zamlouvala ta ranní, i když to znamenalo vyrazit už v sedm z hostelu, abychom stihli včas pěšky dojít na autobusák.)

Posledním místem, které jsme stihli během dnešního moto-dne navštívit byla hedvábná farma. Zrovna když jsme dorazili, procházela se tu paní majitelka se dvěma turistkama a nabídla nám rovnou, že se můžeme připojit a ona nás provede. Musím říct, že to nakonec byl nejlepší zážitek dne. Viděli jsme vše od začátku. Takže když myslím od začátku, tak to znamená od v tuto chvíli odkvetlých stromků moruší, přes červíky bource morušového různých velikostí až po červíky co byli už KO. Zmiňované „mrtvolky“ totiž dámy v jedné z budov vařily (nesmí se ale jednat o vroucí vodu!) a odmotávaly z nich hedvábné nitě. Ty potom spřádaly a barvily přírodními barvami. V další části další tři dámy seděly u dřevěných stavů a ručně tkaly sukně a šály s krásnejma vzorama. Nakonec nás paní majitelka zavedla i do obchůdku, kde se nám líbilo naprosto všechno! Nicméně cestovatelova peněženka na krásné obří šály nestačila. Tak jsme alespoň vše pochválili a poděkovali, nakopli motorku a odfrčeli na (opět) indickou večeři. Mimochodem, až teď mi došlo, proč je bourec morušový zrovna morušový! On ty moruše (konkrétně listy) žere. Nechápu, buď jsem o tom doteď vůbec nepřemejšlela, nebo se mi to prostě spojilo až teď. 

Večer jsme už jen vrátili motorku (ehm, jaksi jsme ale zapomněli vrátit klíč a týpek si pro něj musel dojít k nám do ubytování, heh, naštěstí to ale bylo tak dvacet metrů) a psychicky se připravovali na brzké vstávání.